Druhý trapný pokusPadá sníh,
padá, padá bílé štěstí,
a děti na saních,
užívají své dětství.
Mrazu jiskry na oknech srší
a světla svící procházejí městem
Lidé naslouchají tiše,
děti sníh na radovánky vrší,
naslouchají zvěsti,
co ve staré knize se píše.
Znovu přichází, na pomluvy nedá
přichází i když je omítán,
přichází nepoznán.
Světlo v našich srdcích hledá,
doufá, že bude uvítán.
Zvony znějí z dáli,
by pěly mu slávu,
by slyšel chvály,
když neslyší ji z davu.
Dav naslouchá ale neslyší,
neslyší jeho volání,
a padá sníh.
Bílý jak zapomnění.
Schválně, kdo našel ten skrytej význam :-))
A na poslední verš jsem už neměl sílu to nějak zrýmovat. Holt to nazveme postmodernou a budeme to vydávat za nový styl. 😉
Alespoň uznejte, že rubrika „Trapné pokusy“ je víc než výstižná 😉
Proč sníh?Když mě se zdá, že je to spíše o Ježíši Kristu.
máš bod!Většina mých výtvorů vzniká jako volné asociace … píšu něco, co mě napadá kdesi hluboko v podvědomí … takže jsem začal psát o sněhu a pak mě napadlo tohle a celkem se mi to líbilo, tak jsem to tak nechal, až na to že ten konec jsem už neošéfoval :-))