Po nějaké odmlce se opět setkáváme s hrdinou samý sval, Řízkem. Tentokrát se Řízek dostane do opravdové šlamastyky. Ale nepředbíhejme.

DISCLAIMER: Ačkoliv jsou v povídce použita jména reálných osob a organizací, autor prohlašuje, že se jedná o dílo fikce a jakákoliv podobnost s reálnými postavami či událostmi je čistě náhodná a neúmyslná.V kanceláři panovalo napjaté ticho. Jednotliví členové se stěží věnovali práci, protože nemohli spustit oči z jejich nového kolegy. Hlavně proto, že nebyl až tak nový. Jenom se doposud moc často nevyskytoval za psacím stolem a osazenstvo kanceláře jej znalo pouze z vyprávění.

Jeho svaly se napínaly vztkem a na tváři mu zůstával nebezpečně vražedný výraz. Ošlehané rysy byly nyní strhané námahou úřednické práce. Ale i tak měl stálý obdiv u kolegyň, co si zrovna vařily kafe. Hodnotily jeho mužnou, atletickou postavu. Osmahnutou pleť a tělo samý sval. Viditelné šrámy z mnoha vyhraných bitev. „To je řízek, co?“ vzdychla jedna ze zoufale nezadaných kolegyň.

Řízek napínal všechny své mozkové buňky na to, aby mu pomohly správně vyplnit „tajný výkazový formulář taktických ztrát 26a doložka B.“ Pekelně se soustředil a raději si pro sebe potichu předříkával všechny náležitosti formuláře, aby jej správně vyplnil: „Když jsem zdrhal z tý tajný nukleární ponorky, tak jsem zavadil taktickou vestou o žebřík a ztratil jsem sponu. Takže to máme kolonka ztráty při tajných operacích, uch, položka taktický materiál a, uhm, to půjde do … ech, položka … 235!“

Při svém zaujetí si ani nevšimnul, že mu někdo stojí za ramenem: „Pozor na to, milý kolego!“ zašvitořil onen muž. Řízek vyskočil ze židle a už se automaticky chápal svého nože, když v tom si uvědomil, že na něj nemluví nepřítel, ani medvěd chrchlající plazmu. Byl to plukovník Jelito.
„A … Ano, pane?“ zakoktal Řízek.
„Byla to tajná taktická vesta, takže patří do položky?“ zkoušel Jelito Řízka.

Na Řízkovi svaly jenom pracovaly. Nejbližší úředník rychle hledal, za co by se skryl. Nakonec vzal zavděk svým chlebem se salámem ke svačině, za kterým se snažil nenápadně schovat. Ale stalo se něco neočekávaného…

Řízek viditelně vzdychnul a pak tiše zamumlal: „Ano, pane. Já to napravím.“ přičemž celou dobu zkroušeně pozoroval špičky svých bot.
„Výborně!“ výsknul Jelito. „Kapitáne, nezapomínejte na to, že na ministerstvu došlo k výměně ministrů a tak nás audit čeká co neidět.“
„Pokusím se zrychlit, pane.“ pípnul Řízek. Jelito se jenom vesele usmál a odkráčel do jiné kanceláře.

„To je neuvěřitelný.“ vzdechl si pro sebe poručík, co se nyní hrdinně vynořil zpoza svého chlebového úkrytu.
„To je gentlemanské chování.“ odpověděl mu Řízek a po chvíli dodal: „Jak se jmenujete, poručíku?“
„Bílek.“ zasalutoval poručík, „Jan Bílek.“
„Poručíku, naučte se oplácet služby. Při plnění supertajných úkolů se vám to bude velmi hodit.“ začal radit Řízek.

Konečně si vzpomněl a vyndal z květináče polomrtvou kytku, co nikdo nepamatuje, kdy byla naposledy zalitá. Pod kytkou se skrývalo to, co hledal: Placatice s rumem. Dychtivě ji otevřel a zhluboka si přihnul. Natáhnul si nohy a oddal se slastnému rozjímání. Ani si nevšiml, že se kanceláří mihl takřka nenápadný stín. Oči se mu zavíraly únavou a pomalu upadal do spánku.

Za jeho zády se ozvalo: „Řízku, dovolt…“

Reflex pracovaly s mnoholetým grifem. Sama ruka mu vystřelila pro nůž a ten se v okamžiku octl svým ostřím na hrdle narušitele. Chybělo málo a Řízek by byl dokončil svůs smrtící útok. Naštěstí si uvědomil, komu právě přiložil nůž na krk a rychle se stáhnul. Byl to Jelito.

„Řízku, uch, dovolte mi, abych vám řekl, že, ééh …“ koktal Jelito a po skráních mu tekl smrtelně jedovatý pot. „… éh, vidíte ty papíry na vašem stole?“ dostával se Jelito do formy.
„Vidím. No a?“ odsekl mu Řízek.
„Je … je potřeba zaúčtovat všechny akce, na kterých jste byl.“ trval si na svém Jelito a po chvíli se opravil: „Tedy, je potřeba správně zaúčtovat všechny akce, na kerých jste byl.“
„Jo? A proč jako?“ vysmíval se mu Řízek.
„Nařízení Evropské Unie?“ zkusil to Jelito.
„Papírování je pro jelita! Hrdinové zachraňují svět svými činy!“ deklamoval Řízek a na znamení toho, že se již o ničem nechce dál bavit, odešel z místnosti. Jelito ještě dlouho nechápavě pozoroval dveře, které se za ním zapráskly.

Další den přišel Řízek do kanceláře v mnohem lepším rozpoložení. S Jelitem navzájem pro jistotu předvedli etudu na téma „včera jsme se neviděli a dneska se vlastně taky nevidíme.“ a ostatní v kanceláři přehlédl svým obvyklým pohledem, který věnoval lidem pouze ve dvou příadech: V obou oněm lidem zbývalo přibližně pět minut, než viděli Řízka úplně naposledy.

I dnes, jako obvykle, se na stole skvěla zapečetěná obálka Ministerstva. Další plazmatická akce na obzoru! Nedočkavě se chopil svého nože a jedním mistrným sekem odstranil pečeť. A pak již nechápavě četl. Nebylo to vbec od ministerstva. A obsah byl více než znepokojivý:

Naše značka: Al-Kajídá, třetí jeskyně zprava v horách Afghanistánu, vyřizuje pobočka Praha.

Vaše značka: Kapitán Řízek, tajná kancelář tajného patra BIS, Praha.

S přátelským pozdravem Nevěřícím smrt!
Allí Menty
Pokladník společenství

Řízek na ten papír zíral jako opařený: „To … to není možný!“
„Ukaffte?“ zahuhlal kolega odvedle, s ústy plnými chleba s tlačenkou, který zrovna snídal.
„C.. co?“ nevycházel Řízek z údivu.
„Uuhm…“ pokl rychle kolega, „mohl byste mi prosím ukázat ten papír?“ zeptal se znova jeho kolega.
„T … tady.“ podal mu Řízek papír jako ve snách.
Kolega si přečetl onen papír a pak mu řekl: „Asi budete muset odejít z BIS, když jste teď terorista.“
„Ale … já se nikam nehlásil!“ zakřičel Řízek. To už přilákalo pozornost celého okolí a velitel kanceláře, Jelito, k nim rychle přikvačil.

„Co se tu děje?“ zeptal se přísně.
„Tady, pane.“ podával mu kolega Řízkův dopis.
„Ano … Hmmm…“ četl si Jelito dopis, „ano, mají to správně. Ale jsou pěkně nečistotní, přijmout někoho k teroristům na papíře umaštěném od tlačenky!“
„To si mě můžou jednoduše přijmout, aniž bych se hlásil?!“ zavyl Řízek.

„Ano.“ začal Jelito s výkladem a důležitě si posunul své brejličky blíže ke špičče nosu: „Al-Kajídá, jak jistě všichni víte, je registrovaná teroristická organizace, s mezinárodním působením, zapsaná přímo u FBI. A jelikož má boj s organizovaným zločinem svá pravidla, tak každá registrovaná teroristická organizace musí mít zavedené stanovy. Abychom věděli, jestli můžeme počítat s věčným utrpením a nebo prostě jenom s atomovým útokem, že. No a abychom se vyhnuli perzekuci vlastního, nevinného obyvatelstva přílišným zasahováním do jeho soukromí, je i v takových stanovách jednoznačně zavedeno, kdo terorista je a kdo není. Nuže, jelikož Al-Kajídá má svůj hlavní … uhm … stan uprostřed hor kdesi v Afghanistánu, je velmi těžké se k terorismu přihlásit, protože takové poštovné do Afghanistánu něco stojí. A tak si Al-Kajídá do svých stanov uvedla, že může kohokoliv přijmout mezi své řady předběžně. Aby tento ušetřil za nutné poštovní náklady a za fotku na průkaz teroristy.“

„T.. to ale nejde.“ nevycházel z úžasu Řízek.

„Ale jde.“ pokračoval ve výkladu Jelito. „Česká Republika převzala mezinárodní pravidla pro boj s organizovaným zločinem svým vstupem do Evropské Unie, kdy byly naše zákony synchronizovány s evropskými standardy. Následně byl upraven zákon o tajných službách, a to díky novelizaci zákona o sýrařství v České Republice. Jestli chcete, podívejte se do úplného znění zákona.“

Řízek těžce dosedl ke svému pracovnímu stolu a odsunul haldu papírů, aby viděl na služební počítač. Jeho cíl byl jasný: Přečíst si zákon o sýrařství, a to hned. Rychle přejel prsty po klávesnici a zadal své tajné heslo. Počítač nezareagoval. Nevěřícně zavrtěl hlavou a znovu zadal své heslo. Nic. Vztekle si odfrkl a natáhl se po telefonu. Vytočil IT Helpdesk.
„Haló, tady helpdesk. Nejprve řekněte své jméno a pak co vás trápí.“
„Kapitán Řízek, nejde se mi zalogovat do počítače.“
„To je správně.“
„COŽE?!“ zahřímal Řízek do sluchátka, až jeho kolegovi nadskočila tlačenka.
„Je to tak.“ píplo sluchátko. „Dle zákonů a nařízení jste nyní terorista. Urychleně prosím opusťte budovu tajné služby.“

Řízek vstal od stolu a napochodoval do Jelitovy kanceláře: „Když jsem teda terorista, tak mě zatkněte.“ vzlykal.
„To nejde.“
Řízek se ani nevzmohl na své dnes již tolikrát použité „cože?“ a jenom nevěřícně zíral.
„Dle zavedených prvidel se nejprve musíte dostavit do Afghanistánu a nechat se regulérně zapsat do teroristické organizace. Až pak vás můžeme zatknout.“
„Ale já nechci být terorista! Nehlásil jsem se! Já se chci odvolat!“
„To taky nejde.“
Řízek si začal mnout spánky a snažil se nemyslet na různé způsoby zabití mnoha lidí najednou nejbližším tupým předmětem.
„Ve vaší přijímací listině se jasně píše, že se nelze odvolat.“ dodal pak Jelito.
„To mi chcete říct, že se nemůžu odvolat jenom proto, že si tam napsali, že se nemůžu odvolat?“
„Ano. Je to teroristická organizace, proboha! Přeci jste nečekal, že teroristi budou hrát fér!“
„Musí tady být možnost! Nějak to musí jít!“ přemítal nahlas Řízek.
Jelito se pousmál: „Byla by tu jedna možnost…“
„Ano?“
„Vyžaduje to ale opravdové činy…“
„… to jsem ten správnej!“ skočil mu do řeči Řízek.
„… činy opravdového úředníka.“ dokončil Jelito. „Pojďte se mnou.“ vybídl ho a dal se na odchod.

Stáli v místnosti, kam se dostali jenom díky tomu, že Jelito znal proceduru. Ne hesla, ale tajný kód všech úředníků: Podpis do správné kolonky, odevzdaný ve správnou hodinu na správné přepážce, propustka odevzdaná správnému strážnému … a tak dále. Místnost byla velmi strohá. Jenom v jejím středu byl stolek se židličkou a na stolku byla zcela obyčejná úřednická brašna.

„Zlatý formulář!“ vzdychl Jelito.
Řízek se velmi nerad opakoval, ale nic jiného, než „Cože?“ ho dnes bohužel jaksi nenapadalo.

„V tom kufříku před námi je zlatý formulář, nejsilnější zbraň, která kdy byla na poli úředničiny vynalezena.“ pustil se Jelito opět do výkladu: „Je to formulář, kterým lze požádat o vydání jakéhokoliv jiného formuláře. A nejen to. Jakýkoliv jiný úřad, či organizace, má povinnost žádosti vyhovět, a to bez zbytečných odkladů. Samotný formulář je vyroben z recyklovaného papíru, na němž byla původně napsána Euroústava. Byl vytištěn v souladu se všemi směrnicemi Evropské komise, a to včetně té o lovu velryb. Gramáž papíru odpovídá předepsaným regulím na osm desetinných míst, další jsou neměřitelná. Zarovnání jednotlivých kolonek je zaměřeno Evropským úřadem pro výzkum vesmru. Inkoust na něm použitý byl vyvinut v laboratořích CERNu. A nyní já budu mít tu čest ho vyplnit!“

Jelito přešel úředním krokem ke kufříku. Až teď si Řízek všiml nenápadných čidel v místnosti, které měřily Jelitův krok. V tu chvíli si matně vzpomněl na akademii, kde ho učili vojenskému kroku. „Že by byl i předepsaný úřednický krok?“ pomyslel si pro sebe.

Plukovník byl ale již u úřednické aktovky a jal se jí otevřít. Byl zjevně nervózní. „Jakýkoliv krok proti ustáleným úřednickým zvykům a jsme mrtví.“ zašeptal, spíš pro sebe. Řízek začal litovat svého vycvičeného sluchu.
Řízek napjatě napínal krk. Očekával leccos, ale to, co teď Jelito svíral ve svých prstech, byl prostě … obyčejný, šedivý formulář.

„Vyplníme žádost o předběžné vyloučení.“ vysvětloval Jelito: „Takhle vás Al-Kajídá bude muset vyloučit před tím, než jste se přihlásil.“
„Je to legální? Někoho nepřijmout před tím, než byl přijat?“ zeptal se Řízek.
„Narušujeme tím pouze základní pravidlo kauzality, že nejprve je příčina a pak následek. Ale naštěstí nám úředníkům fyzika nikdy moc nešla.“

Jelito pak s nábožnou úctou vytáhl ze svého sáčka razítko a pečlivě jej obtiskl do předem určené kolonky. Pak s vyplněným formulářem přešel úředním krokem k Řízkovi: „Tady to máte. Pošlete to doporučeně do Afghanistánu a před čtrnácti dny jste nebyl přijat mezi teroristy.“
„Ale…“
„Jak říkám, úředníky kauzalita nikdy moc netrápila.“

Řízek si s úlevou prohlížel formulář. Sice mu vůbec nerozuměl, protože byl plný nesmyslných zkratek a paragrafů, ale Jelitovi věřil. „Jaká úleva! Zachránil jste mě!“ vydechl.
„A vše, co jsem musel udělat, bylo papírování.“ dodal významně Jelito.
„Já … Já se vám omlouvám, pane.“ sklopil oči Řízek. „Zachránil jste mi život a služební čest. Kdybych vám to jakkoliv mohl…“
„Mohl.“ usmál se Jelito.
„Ano?“ vyhrkl Řízek.

„Myslím si, že na vašem stole najdete nějaké to papírování…“ mrknul na něj Jelito.