A co já? No, o tom si přečtěte…V sobotu v osm ráno jsem odjížděl z Berouna směr úlet. Teda, Budějovice. Vyzbrojen Simonovým kocourem a litrovkou pití jsem sedl do vlaku. Tentokrát měl vagónků o poznání víc. O jeden. A bylo to poznat.

Zanedlouho jsem pochopil, že cesta do Jihočeské metropole není jednoduchá ani vlakem. Na trase byla výluka. A víte co? I ty autobusy jezdí do Budějovic úplně jinudy než po détrojce! V Písku jsem ale mohl sednout do druhého vlaku, co měl lokomotivy dvě. Prostě Budějovice!

A když bylo jedenáct, tak jsem byl na místě. Jo, cestování rychlíkem je asi od jiného slova, nežli „rychlost.“ A tam jsem konečně po dlouhé době potkal Skřítě!. Takže jsem tentokrát měl domorodce, co by mě nástrahami města provedl.

Nejprve mi bylo slíbeno, že se svezu lanovkou. Ale pak jsem pochopil, že v Budějkách nemají lanovku, nýbrž Lannovku!.

Jih Čech nezklamal. Vedro tam bylo tak strašný, až se mi roztékaly sandále. A kam zdrhne člověk před vedrem? Do parku! Do stínu. Jen jsme se uložili pod nejblžší stín, tak nás z rozečteného kocoura vyrušily různé zvuky, spíš pazvuky. Opodál nás byly jakési stany a v pravé poledne tam někdo chystal hudební produkci. Asi mu cvaklo z úžehu.

Vesele jsme ladící ladiče ignorovali, ale po chvíli přišel pan moderátor. Uvítal nás na čtvrtém budvar festu a řekl, že je to už tradice.

Cože?

To jako když si počtvrtý dám kafe, tak o sobě můžu tvrdit, že jsem tradiční kafař? To už jsem nedával a tak sem Skřítěti pěkně popravdě a hezky od plic řekl, co si jako o Budějkách myslím.

Ta mě vzala přes houpavej most pryč a já neustával žasnout. Normální visutej most. Betonovej. Ba přímo železobetonovej. Ale tak zajímavě zavěšenej, že se pořád houpe. Takže, když po něm jdete, připadáte si jako ožralí.

Úlet.

Alepoň mi ale Skřítě ukázalo, že když v Budějkách chtete jíst vegetariánsky, tak to jde. Ale nesmíte chtít jíst vegetariánsky o víkendu, protože o víkendu mají zavříno.

Ale opodál je kouzelná čajovna se zajímavejma lidičkama, kam jsme se uklidili. Původně mi teplý zelený čaj připadl jako ten největší úlet z Budějek, ale nakonec musím uznat, že pan čajmistr byl opravdu čaje mistr a přinesl nám lehký zelený čaj s osvěžující chutí, co krásně nakopnul energií.

A tak jsme tam seděli a povídali si, a já kromě zeleného čaje ochutnal výborný Puerh a ačkoliv jsem se s těmi lidmi viděl poprvé, tak jsme si nádherně popovídali. A navíc v čajovně nebylo narváno, kromě majitele s jeho přítelkyní jsem tam byl já a Skřítě, které je tam stabilní zákaznicí.

Tam jsem to pochopil.

Budějovice jsou úlet. Němci tam mluví česky a Češi zase německy. Mosty vám uhýbají pod nohama a město žije přes týden, kdežto o víkendu spí. Na náměstí je kašna, která vás skropí ledovou vodou. Lanovka tam nejezdí, ale zato si o víkendu klidně můžete uprostřed Lannovky udělat v klidu čaj. A nikdo vás nevyruší, protože všichni prostě spí.

A znamená to, že bych tam nechtěl žít?

Inu, je to uplně jiný svět. Něco, jako když poprvé přijedete do Austrálie. Tam taky ty nejmenší šušně v drobnejch jsou ty největší mince a do zámku se strká klíč zoubkama nahoru. To podstatné, co z toho plyne je, že na Budějovice se musíte dopředu připravit, protože jinak vás tohle město dostane. Už třeba jenom tím, že snad ta nejužší ulička se tam jmenuje „Široká.“

Příště tam pojedu připraven.

A možná začnu jezdit častěji, aby mi z paměti nevypadlo, že Budějky jsou fakt úlet.

A nebo možná kvůli tomu čaji.