A tak náš pes Maxipes… ale to už se dozvíte v článku 🙂Twitter zabíjí blogy. Jako fakt. Jen si to vemte: Existuje spousta věcí, o kterých bych normálně byl býval blognul, kdybych tedy neměl Twitter. Třeba psovi se už nějaký čas pod okny hárá fena. A tak vyvádí různá alotria. A co jsem o tom napsal? Zatím jenom blbejch (ani ne) 140 znaků. A to ještě jako odpověď na twít jednoho kamaráda, co se mu pod oknem mrouskaj kočky.

Jediný dochovaný záznam o tom, že se psovi pod okny hárá fena.

Není to škoda?

Je to škoda.

Tak to napravíme.

Pes Maxipes je zlatý retrívr v nejlepších letech. Jeho nejoblíbenějšími koníčky jsou venčení, mazlení se a cupování papírových kapesníků. Aktuálně bydlí v Berouně s paničkou a páníčkem. S paničkou se mazlí, s páníčkem spolu chodí ven „se psem.“ Jo, správně. Já se s Maxipsem seberu a jdeme se psem společně. A občas Maxipsovi hrozím, že se psem půjdu sám a on zůstane doma.

A jak tak chodíme se psem se psem, tak potkáváme i jiné psy (a hlavně feny). Se psama se nekamarádíme a fenám očucháváme zadky. Jelikož bydlím na okraji Berouna, tak jsou kolem nás nové stavební parcely, kde jako houby po dešti rostou rodinné domy.

A protože v domech bydlí relativně mladé rodiny s dětmi a zároveň je Beroun s kriminalitou na štíru, tak si spousta rodin pořizuje do baráku psa. Asi na hlídání. A takhle si sousedi o blok vejš jednoho dne pořídili Belu. Fenu krásnou, plemene, kteréžto jsem zapomněl. (ale třeba do reálného vydání článku se zeptám).

Už jako mladé štěně se Bela našemu Fíkovi zalíbila a všelijak spolu běhali po okolních nezastavěných parcelách a vůbec prožívali všelijaká dobrodružství. Jenomže čas plyne jako voda a Bela je teď tou psí kamarádkou, ze které by asi Maxipes chtěl něco víc, nežli kamarádku. No a náš pes není romantik, takže mu jde jenom o to jedno.

Takže jelikož jde o jeho kamarádku, co by aktuálně chtěla, je Fík absolutně jako utrženej ze řetězu. Až nám s Christine připadá, že se dal na „dálkové kurzy zlobení,“ které se projevují všelijak.

Třeba tuhle (v pět ráno) náš pes mocně zavyl, že prej jako chce nutně ven. Ale JAK zavyl! Škoda, že jsem neměl po ruce mikrofon, protože tohle zavytí patřilo na vrchol žebříčku „National Geografic.“

Představte si vlka. Hladového, opuštěného, ztraceného uprostřed divočiny. A ještě k tomu se mu někde hárá fena. A tenhle vlk zavyje všechnu tu nespravedlnost světa do jednoho táhlého zavytí, které několikrát změní tón a výšku. Jo, tak přesně takhle náš Maxipes zavyl.

Jindy zase pojal náš pejsánek podezření, že asi bude feně málo vonět. A tak to s rozeběhem (!) vzal plavmým skokem do nejbližší kaluže plné zahnívající vody a eklhaftovýho bahna. A když jsem na něj hulákal, že ať laskavě z tý kaluže vypadne, tak se na mě tlemil na celý kolo, že jakože nerozumí. Ta sprcha po návratu se mu ale extrémně nelíbila…

Kdykoliv jsme venku, tak všem okolo názorně předvádí scénku „jsem ubohý pejsek, co se 14 dní nevenčil“ a skáče od keříčku ke keříčku stylem splašenýho srnce. A že by mě poslouchal? Na to rovnou zapomeňte! Jenom čekám, kdy ten pakůň obecný skočí pod nějaký auto. Ještě že jich v okolí jezdí tak málo.

Začínáme s mojí drahou vážně uvažovat o tom, co s tím psem provedeme, protože se mu zjevně krev odlila z mozku do úplně jiných partií. Samozřejmě nás napadlo, že mu budeme něco kapat do pití.

Ale to by nám asi zase okusoval futra.

Tak ať si to užije…

Pacholek jeden!