Sedím s psavou náladou u kompu, tak píšu. O čem to bude … ví Bůh.No super, tak mám zase psavou náladu a nemám absolutně o čem psát. Nic se dneska nestalo zajímavýho, nic, co by stálo byť jenom za zmínku.

A já přesto mám chuť něco sepsat …

Dřív jsem to řešil tak, že jsem napsal trapnou povídku, kde to hlavní hrdina fakticky schytal. Zemřel pomalu, bolestivě a naprosto zbytečně. A navíc pro špatnou věc.

Jenže mi došly nápady, tak nezbývá než psát sám o sobě.

Což s rozšířeností povědomí tohoto blogu mezi lidmi, co mě znají, začíná být problém. Nemůžu o někom napsat, co si o něm myslím, zvlášť když si to ten onen či ta ona pak přečte a … a bude průser.

Jak mi říkal jeden můj kámoš: Ty blogere! je v okruhu lidí, co on zná jedna z nejhorších nadávek.

Řešení? Zahesluju blog a bude. Budu mít deníček, co se dobře kopíruje a budu ho číst jenom já, což se u papíru nedá říct.

Hm, já zapomněl na ty tisíce fanynek, co jsem svým blogem na sebe chtěl nalákat. Aha, to bude problém. Zatím mám jenom jednu fanynku.

Ještě štěstí, že vůbec není hnusná.

Třeba vypnu, aby se moje příspěvky zobrazovaly na hlavní stránce a … hm, stejně mě asi ti lidi budou číst, co?

Tak začnu psát absolutně nudně a naprosto nesmyslně a tohle lidi odradí. Třeba začnu rozebírat rezavý hřebíky a jejich vliv na zrání plísňových sýrů a bude po čtenářích…

Plácám nesmysly a to už půl stránky.

Pokud jste to vydrželi až sem, máte u mě malé bezvýznamné plus…

Je jasný, proč tohle píšu, holt jsem v depresi z naší kočky. To, že chcípla, to se snad dá očekávat … zvlášť když jsem jí chudinku chlupáčka viděl těsně před tím, než jí naši vzali na pohotovost.

Teď prožívám depresi všedního dne. Sedím doma u večeře a najednou si uvědomím, že je venku hnusně. Tak letím ke dveřím, jestli tam není Amálka. Abych jí pustil do tepla. A pak si uvědomím, že je mrtvá. Že už prostě nepříjde

Sedím v obýváku, dívám se na televizi a pořád čekám, kdy mi kočka skočí do klína a naschvál se se mnou bude vymazlovat tak, abych ze sledování pořadu měl naprostý hovno. To byla její oblíbená činnost … A ono pořád nic. Kočka nikde … proč? Je mrtvá. Zapomněls, Pavle?

Už jsem s našima projednával kotě. Tohle fakticky jinak nejde, nebo se z toho asi zcvoknu.

Jenže kotě potřebuje péči. A teď v nadcházející zimě dvojnásobnou. Nemůžeme přece nechat malý kotě přes den v baráku se psem. To by se buď navzájem vyvraždili a nebo rozbili, co se dá. A nebo obojí zároveň.

Takže kočka až na jaře.

Do jara se asi zblázním.

A nebo zase provedu něco strašlivě teatrálního.

Online sebevraždu.

Asi zavraždím Tassla, obscénně s dopisem na rozloučenou a všema těma sračkama okolo a budu strašlivě šťastnej, jak mě všichni litujou.

A pak se s ještě větší teatrálností vrátím a udělám si uvítání a nechám vás mě oslavovat a ptát se mně jak jsem se měl, když jsem nebyl a bude mi strašně dobře.

Tak jenom kdyby tenhle blog nebyl, tak abyste věděli, že já se v teatrálních sračkoidních slaďácích vyžívám.

Konec.