Aneb jak vypadá tahle vypečená slopečenská zevnitř.Tak jak jsem slíbil, tak jsem i splnil. A po noci strávené s Latinářkou (nic nebylo vy prasata!) jsem se vydal směr Vyšehrad. Kongresové centrum. Jenom škoda, že jsem si nevzal nějaký dlažební kostky. Hodily by se. A zas tak šílený, abych se dopředu dostal za pomoci Glocka, tak to jsem doopravdy nebyl.

V osm ráno to mělo začínat. My jsme tam dorazili v 7:50. A takhle to vypadalo před centrem:

Jak jistě vidíte, tak zájem o SuperStar byl více než velký. Po asi dvou a půl hodině čekání ve frontě jsme se konečně dostali na řadu.

Tady ti Latinářko musím říct, že to čekání mě fakt nebavilo, i když v tý frontě jsem dělal srandičky a v tom koženým kabátě působil nádhernou pozornost okolí. Fakt mě to nebavilo, bolely mě nohy a měl jsem zdrhací úmysly.

Ale kdy jsem FAKT měl zdrhací úmysly, bylo, když mi byť jako doprovodu dali podepsat priohlášení:
Och, jak je Nova super, použijte moje videonahrávky, vyfoťte si mě, nahrajte si můj hlas a ano! Šiřte tyto záznamy, prosím! Nechci za to peníze! Klidně i pozměňte můj hlas, moji tvář, moje já a šiřte to! A prosím, šiřte to i technologiemi, co teprve budou vynalezeny! Vždyť jste tak SUPER! Alelujá!

Tyhle zdrhací úmysly jsem vyřešil tak, že jsem prostě druhou půlku toho prohlášení nedočetl a prostě jsem to podepsal. Já přece nikdy nezdrhám. He, „nikdy“…

Samozřejmě, že svět se až příliš pevně drží Murphyho zákonů. Jakmile jsem jedné Super organizátorce předal ono podepsané prohlášení, hned se o nás začala zajímat televize.

Tak jsem alespoň nasadil černé brýle, pokoušel jsem se tvářit se drsně a hrál jsem si na bodyguarda Latinářky. Celkem mě to zpovídání i bavilo. Prohlásil jsem do televize, že jsem za Latinářku ochoten i zemřít a že to mám dokonce i v pracovní smlouvě.

Pak se mě zeptali, co to mám v tý tašce.
„Standartníá výbava,“ povídám já, „brokovnice, granáty a samozřejmě i pistole.“
„Tak to ti teda nevěříme.“ řekla mi sebevědomě ta ženská, co nás zpovídala. Já jsem se jenom usmál a z tašky jsem vytáhnul Glocka. A hned sem ho namířil do kamery. Fakt se divím, že to ještě nebylo v televizi.
„Doufám, že na to máš zbroják.“ hlesla vyděšeně moderátorka.

Jenom škoda, že to byla nějaká průměrná televizačka, kdyby to byla Laďka Něrgešová, to by byla jiná… Ale zase na druhou stranu jsem zjistil, že naši dva Super moderátoři tohoto pořadu se hezky a mile tvářej jen do kamery. Ať žije televize.

BTW takhle vypadá ten druhej moderátor, co mu nemůžu přijít na jméno:

No a pak nezbývalo než čekat, až se Latinářka dostane na řadu. Měla číslo nad 4000 takže čekání bylo opravdu dlouhé a úděsné.

Rozhodl jsem se reklamně zatrapčit a z tašky jsem vytáhnul růžový T-Mobile polštářek a jal jsem se relaxovat. Samozřejmě hned naběhl fotograf a začal mě všelijak možně fotit. Takže jestli budu na reklamě pro mého zaměstnavatele a nebudu z toho mít ani korunu … Tak to budu asi hodně rozzlobenej. Jenom doufám, že nejsem fotogenickej.

Čekání s Latinářkou nám příjemně ubíhalo, jenom, když poblíž byla kamera, tak jsme se snažili vypadat, jako že k sobě vůbec nepatříme. Její rodiče nevědí o mě a moji rodiče nevědí ani o tom, že jsem byl na SuperStaru.

A já další výslechy teda nechci.

V průběhu dne jsem zjistil, že tohle, kde jsem byl, byl tzv. „casting“ – předvýběr pro výběr uchazečů. Tři poroty vybíraly lidičky, co teprve půjdou před tu oficiální porotu.

Takže i na Hvězdnou Pěchotu jste museli něco předvýst.

Dle mýho názoru spousta fakt dobrejch lidí neprošla a spousta divnejch typů zase jo. Jak jinak, jsmeč v komerční televizi a lidi zajímaj výkvěty lidstva.

Pokud si třeba pamatujete z minulýho roku na tu úplně modrou holku, tak ta tam byla taky. Akorát obarvená na bílo. Samozřejmě, že se dostala dál. Jak jinak.

Asi kolem třičtvrtě na pět odpoledne (!) se Latinářka dostala na řadu.

Měla holka smůlu. Ospalá a znuděná porota si jí prostě nevšimla. Ale zase na druhou stranu bychom možná měli být rádi, protože jinak bychoim byli v televizi, že.

Ale asi tam stejně budu, protože jsem měl zajímavý incident se Super Starovou ochrankou:

Dva kluci se tam jakoby o něco hádali a jeden druhýmu říká: „Tak jdeme na kordy.“
A já mu povídám: „Vyser se na kordy tady máš Glock.“ a zase jsem vytáhnul svýho miláčka.
Zasmáli jsme se a já zase pistoli schoval.
Asi půl hodiny potom přišla ochranka. Takže kdybych chtěl, tak jsou všichni mrtví.
„Co to máte v tý tašce.“ povídá gorila.
„Vy myslíte asi tu pistoli, žejo?“ povídám já.
On: „Jo, tak mi jí ukažte.“
Tak já jsem otevřel tašku a už pro svýho Glocka zase šahám.
„Nenene! nechte to tam a pojďte se mnou.“
No trošku jsem se bál, ale pak mě tahle příhoda strašně rozesmávala. Dorazil jsem k východu a tam byli asi tři maníci z ochranky.
Zase jsem otevřel tašku a říkám: „Je to Airsoftovej manuál, replika a ani není nabitej.“
Maník z ochranky si chvíli tu pistoli v tašce prohlížel a pak vzal tužku a vytáhnul tu pistoli zavěšenou za to okolí kolem spouště.

Zbvytek ochranky vystrašeně udělal dva kroky zpět. Jako kdyby vytahoval odjištěnej granát, nebo tak něco.

Já říkám: „Když vyndáte zásobník, tak zjistíte, že je to na kuličky.“
Gorila opatrně vytáhnul zásobník.
Všichni z ochranky sborově hlesli: „Ty vole, ono je to na kuličky!“
Ten hlavní kápo si ještě prohlídnul hlaveň jestli FAKT mluvím pravdu (kde bych sehnal 17000 na pravýho Glocka, to mi asi nikdo nepoví, že?) a pak jsem musel tašku i s Gockem schovat do šatny. Ach jo.

Holt Superstárová ochranka je hodně drsná.

A já jenom doufám, že tohle v televizi nebude.

Ale to se dozvíte v nějakém z příštích dílů.

Stay tuned.