volné pokračování předchozího díluCepín se zasekl do tvrdé skály. Už asi po stotisícáté zaklel: „Proč sakra musí bydlet tak zatraceně vysoko?!“ Přitáhl se a otřel si pot z čela. Vrchol skály byl v nedohlednu. Pomalu litoval svého nápadu.
Všichni na něj dávno zapomněli. Dokonce i jeho nepřátelé. A to byla jeho velká výhoda. Jedině tak měl jistotu, že se ke svému cíli dostane nepozorován. Přesto nenechal nic náhodě. Kdyby se na něj podíval někdo z jeho známých, tak by jej nepoznal. Jeho dříve hladce oholené tváře byly zarostlé vousy a vždy dokonalé vojenské vybavení nahradilo turistické. Vlasy měl dlouhé a na očích brýle. Oficiálně byl ornitolog, co hledal hnízda orlů, aby je zmapoval.
Neškodný blázen, kterého málokdo kontroluje. Hlavně proto, že nikdo nechtěl slyšet jeho neskutečně nudné řeči o anatomii křídel tučňáků.
Zjistil, že jeho přemýšlení mu značně zkracuje čas. Konečně se vydrápal na vrcholek. Rychle se doplazil do nejbližšího křoví a vytáhl z kapsy dalekohled. Před ním byl cíl jeho cesty: Horské sídlo, opevněný srub ve vrcholcích Švýcarských Alp. Vysoké zdi osazené kamerovým systémem a žiletkovými dráty. Co chvíli kulometné hnízdo se světlomety. Dole hlídky se psy.
„A kdo říkal, že to bude jednoduchý?“ uchechtl se pro sebe.
Přesunul se na bezpečnější místo a začal se připravovat na vrcholnou akci.
JUDr. generál Kerpoff seděl ve svém polstrovaném křesle a poslouchal nejnovější zprávy od svého pobočníka: „Pane, Američané začali se stahováním jednotek z Afghánistánu. Naši přátelé z Talibanu nám děkují a slibují vysoké slevy na dodávky hašiše.“
Generál pokývl a blaženě se usmál: „Co tam máš dál?“
„Zjistili jsme, že teroristický útok trhavinou nejlépe provedeme na Slovensku. Stačí do letadla vzít jenom rozbušku. Zbytek dodá policie sama.“
„Výborně!“
„Naši špioni se dostali až k Obamovi a potřásli si s ním rukou. A navíc si všichni myslí, že to byl běžný manželský pár.“
„Úžasné zprávy! A co je ta poslední zpráva?“
Pobočník se začal viditelně potit. „Uhm, pane, ano, je tu ještě jedna zpráva.“
„Ano, jaká to je?“
Pobočník opatrně ukročil mimo propadlo, na kterém doposud stál. „Je to špatná zpráva, pane.“
„Chci ji slyšet.“
„Plzeňská právnická fakulta přehodnocuje udělené tituly a možná je bude odebírat.“
„Ale ne!“ bouchnul pěstí Kerpoff do opěradla svého křesla.
„Ale máme řešení.“ pokusil se svého šéfa obveselit pobočník.
„Jaké?“
„Jako první ovládneme Českou Republiku.“
„Dobře. Připravte vše podstatné.“
Pobočník mezitím zmizel kamsi mimo velitelskou místnost a zanechal tak generála o samotě. Ten se rozhodl, že si trochu zvedne náladu. „Stráže! Přiveďte mi Roštěnku!“ zavolal. Nic se ovšem nestalo. „Stráže! Stráže! … Stráže?“ volal do ticha. Stále nic se nedělo. Rychle se zvednul a běžel k monitorům. Všechny kamery měly poruchu. „Setó Rozbiló!“ zavolal pak svého osobního strážce. Odezvou mu bylo opět ticho.
Do místnosti vstoupil muž. „Konečně někdo!“ odseknul jeho směrem generál. „Podejte hlášení.“
„Vaši lidé jsou mrtví. Vzdejte se, dokud máte šanci.“ odpověděl mu onen muž.
Generál se podíval pořádně a pak se podivil: „Vy jste ten ornitolog? Jak jste se sem proboha dostal?“
„Dlouhé povídání.“
„A co proboha chcete?“
„Abyste se vzdal.“
Generál už byl u jedněch ze svých tlačítek. „To sotva.“ odsekl mu zároveň s tím, když stiskl čudlík.
Jeho protivník ale mezitím stihl vyskočit do vzduchu a letmým saltem se přenesl mimo právě se otevřivší propadlo. „Dost skrývání,“ řekl pak a odhodil přilepené vousy a brýle. Generál konečně poznal svého nepřítele a překvapením ztuhl. „Rád vás opět potkávám. Zatančíme si?“ uchechtl se onen.
„Kapitáne Strongu, rád vás opět vidím.“ řekl Kerpoff a pak provedl na kapitána první výpad.
Strong se ladně vyhnul a pokračoval protivýpadem. „Potěšení na mé straně.“
Generál vyjekl a odskočil. Z ramene mu stékala krůpěj krve. Strong se usmál: „Bez své ochranky už nejste, co jste býval.“
„Máte pravdu. Vzdávám se.“ odpověděl mu generál a zvedl ruce nad hlavu.
„Cože?“ podivil se Strong.
„Ano, chci se vydat spravedlnosti a léčit se.“
„Co… cože?“ Strong byl úplně perplex.
„Tohle!“ využil Kerpoff situace a stiskl další ze svých tlačítek.
Za kapitánem Strongem se otevřela tajná vrata. A za nimi byl značně rozzuřený medvěd chrchlající plazmu.
„Sbohem, kapitáne!“ chechtal se Kerpoff, zatímco utíkal kamsi do nitra svého srubu.
„Sakra, na zvěřinec jsem zapomněl.“ zabručel Strong, zatímco ze všech sil odtlačoval medvědovy pařáty od svého obličeje.
Žhavý plazmový dech ovanul Strongovu tvář. „To si nečistíš zuby?“ zakřičel Strong a kopnul medvěda do intimních míst. Kapitán tím sice získal pár drahocenných vteřin, ale za cenu k nepříčetnosti rozzuřeného medvěda. „To je nápad!“ blesklo mu hlavou a než se medvěd na cokoliv vzchopil, tak už nachystal útok. Medvěd otevřel svoji zmutovanou tlamu, aby na svého protivníka plivnul chrchel plazmy, když v tom mu do chřtánu spadl balíček ledově osvěžujících žvýkaček.
Medvěd se začal dusit. „Pomáhají před a po každém jídle.“ řekl přátelsky Strong medvědovi, ale to jej málem stálo život. Medvěd se totiž nedusil, ale připravoval se, že žvýkačky vrátí ve smrtící podobě. Strong věděl, že je to jeho konec. Cítil se jako při autonehodě. Věděl, že už nemůže nic dělat, a tak již jenom sledoval sled událostí. Plazmově ledová koule se již vytvořila v medvědově hrdle. Strong začal doufat v to, že se snad medvěd netrefí.
A pak, místo aby medvěd plivnul svůj smrtící projektil, se sesunul mrtev k zemi. Nevěřícně sledoval medvěda.
„Někdy je kudla do zad jediným řešením.“ ozvalo se.
Pohlédl na svého zachránce… počkat. Na svou zachránkyni. Jeho oči přejížděly po jejích ladných křivkách a jediné, na co pomyslel, bylo: „To je ale roštěnka!“
Roštěnka mu pokývla a řekla: „Tak vy jste asi ten, co mi otevřel moji celu.“
„A… ano.“ zakoktal Strong.
„Víte, sebrali nejdřív Drobka. A tak jsem v jeho zájmu radši nekladla odpor.“ vysvětlila mu.
„Chápu.“ odpověděl jí.
„Kerpoff asi zase utekl.“
„Tentokrát je sám, není žádnou hrozbou.“
„Doufejme.“
„Pojďte, pomůžu vám domů.“
„Děkuji. I za Řízka.“