A ten novej vtip o Paroubkovi jste už slyšeli?Maxipes Fík je lhář prolhaná! Jo, jestli náhodou ještě někdo z váss neví, kdo je Maxipes Fík, tak vám musím sdělit, že je to naše zlatíčko, neboli Zlatý Retrívr:

Má se to tak: S mojí draqhou chodíme z práce rozdílně a já jsem většinou ten, kdo chodí jako druhý. A protože máme v práci oba dva docela frmol, tak se občas stane, že moje drahá doma jenom lehne a padne a venčení psa je tudíž na mě.

To, že pes nebyl venčen, poznám jednoduše: Jakmile se blížím k našemu bytu, naše němá tvář začne vydávat randál o síle vzlétajícího letadla a hned poté, co otevřu dveře, se na mě vrhá, jako kdybych nebyl doma minimálně dva roky.

A docela nedávno jsem opět přišel domů a už na schodech se barák otřásal pod psovým zuřivým štěkotem. Vlezu do bytu a jdu zkontrolovat, zda je moje drahá polovička v pořádku a něco nepotřebuje.

Moje milá je v ložnici a zdraví mě jen o něco málo bouřlivěji, než pes. Já se teda ptám, jestli je OK a moje drahá odpovídá, že ano, přičemž se na mě celou dobu směje. Pes samozřejmě pod nohama doráží stylem: „Pohni, už fakt musím!“

A tak se ptám, proč se tak směje.

Ten hajzlík je už dávno vyvenčenej a celou dobu jenom hraje „hérečku“ že jako fakt musí ven!

Ale odepřete zlatíčku jeho prakticky jediné povyražení, že?

Připadá mi, že herecké schopnosti našeho psa se každou dobu zlepšují. Nejenže při každém jídle simuluje uprchlíka z Haiti co 14 dní nejedl, ale teď je tak vyčůranej, že chce jít čůrat … i když už je vyčůranej.

V jedné Zoo naučili tamější opice mluvit znakovou řečí. A když se jich jednoho dne zeptali, kdo udělal v kleci taqkovej svinčík, všechny opice se jednomyslně shodly na tom, že to byla ošetřovatelka.

Takže já se už jenom můžu těšit na to, že mě pes jednoho krásného dne seřve za to, že ty rozcupovaný papírový kapesníky po celým bytě…

…Že jsem to vlastně provedl já.