Zcela nová povídka ze zcela nového světa!A pak vstoupil do velké rozsáhlé a obrovské síně, která byla doopravdickým centrem náboženské moci celé Mrkvánie. Rozhlížel se po sále plném malých slizkých kvádříků, skrze které prosvítalo světlo na oltář věnovaný všem 98 Bohům Moloptánie… A tady mi vysvětli jedno: Proč všude používáš ty slizký kvádříky?

Po čele mu stékal pot. Připadal si, jako kdyby ho grilovali zaživa. Je to MŮJ svět a moje planeta používá architekturu, co je složená ze slizkejch kvádříků! Prostě proto! Hned viděl, že se jí taková odpověď nelíbila. Workshop se zatím vůbec nevyvíjel podle jeho představ.

A to mi řekni, proč ten tvůj hrdina na konci zapíná světelný meč a vrhá se to po & po čemže? Ňákej ‚Batoumlák‘ či co?! Opřel se do něj Michal Bronec.

Tak i Bronec… pomyslel si v duchu. A kvůli němu, právě kvůli jemu dal do své dokonalé povídky dvě normálně pozemsky znějící věci: Straky a vrby. A Bronec si toho vůbec nevážil. Karel ale pořád věřil, že se štěstěna obrátí v jeho prospěch: Nóó & Světelný meče jsou artefakty z dávnejch dob, co je Žmouklové – jakože tamější lidi – našli v Planktónii, což je sousední království s Mrkvánií.

Aha, takže ty máš ten svět docela promyšlenej, že? zeptala se ho Rečková… Opět.

No jasně že jo! vyprsil se Karel a začal ve svém batohu lovit mapu. Tady jsem si to nakreslil… a podal mapu Rečkové.

Takže kvůli dvoustránkový povídce sis nakreslil mapu světa & co & to má jako tři planety?! zeptala se ho pak.

Hm. přitakal Karel.

A hele, jak ve středověku & samozřejmě, že úplně cizáckým středověku na úplně jiným světě & chceš řešit cestování mezi těma planetama? zkoumal Bronec.

Nóóó & třeba těma & Galérama! vyhrkl Karel a lehce se při tom začervenal, protože nechtěl přiznat, že tohle až tak úplně nedomýšlel.

Hele, a nemáš tam těch Galér už nějak moc? Mi připadá, že to je jediný středověce znějící slovo, který tě napadlo. Vždyť jenom v týhle povídce jsi použil Galéru jako dopravní prostředek, příbytek a palivo!

Tohle Karla už vyloženě štvalo. Kdyby s sebou měl ochočeného Batoumláka, tak už by mu rozkázal, aby Rečkové utrhl tu její vševědoucí hlavu. Ale jelikož ho s sebou neměl, tak se na ní jenom ošklivě zamračil.

Jo a ještě něco. Ty tvoje měrný jednotky mi přijdou úplně mimo. Jeden mílkil má devadesát vosum trémů a jeden trém má zase 98 žimbilů. A ani se nechci ptát, kolik má jeden žimbil.

Než stačil Karel cokoliv říct na svoji obranu, Rečkovou doplnila Vorlová: No, a jeden brátrám, jakože den, má 98 nutilů, takže asi hodin, a nutil má 98 ščřámů a ščřám má zase 98 kliků. Svět má 98 bohů, ale nevíme, jak se jmenujou & a vůbec, všechno máš v devadesátosmičkový soustavě. Proč?!

Karel se už už nadechoval k tomu, že odpoví, ale vyloženou ránu do zad mu uštědřil Bronec: Jo, a než nám to řekneš, tak by ses měl zamyslet nad tím, proč tam obědvaj ve dvanáct nutilů, což je podle tvý povídky půlka dne, teda & toho & brátrámu. Ale brátrám má 98 nutilů. To maj půlku dne už po dvanácti nutilech?

A to už bylo na Karla moc. Místo toho, aby si Bronec uvědomil, jakou vycházející hvězdu má před sebou, tak mu hledal na jeho veledíle sebemenší chybky!

Je to MŮJ svět a vy ho vůbec nechápete! Ale Tólkýna taky nechápali a nakonec vydělal miliardy! rozkřičel se na ně. A vůbec! výhružně ukázal na Bronce: S váma to nevydám, i kdybyste se po kolenou plazil! Popadl si batoh a odkráčel z workshopu středem.

Ke své lítosti, to jediné, co slyšel, byla Vorlová: No nic & je tady nějakej Pavel Janíček?

Seděli kolem jednoho stolu. Karel Vomáčka, alias sexycoolbeast158, Nikola Jeremiášová, neboli princezna_leia_658 a Tomáš Vondráček, znám jako tuvok_666. Karel zrovna skončil s barvitým popisem literárního workshopu.

No, to je normální. Bronec ti smlouvu nedá, protože prostě nechtěj konkurenci! Chápej, takhle se ty prachy ze scifi děl rozdělej mezi míň lidí! utěšoval Karla Tomáš.
Ale já myslel, že ve spisovatelství prachy nejsou. zamyslel se Karel.
Kecy! vykřikl Tomáš. Třeba taková Rečková je multimilionářka!
Cože? zděsili se zbývající dva u stolu společně.
Jo. Ten poslední trhák, co jde v kině, tak ten natočili podle jejího románu, kterej ale samozřejmě vydala pod pseudonymem, aby jí v Česku na to její fandové nepřišli. pokračoval dál Tomáš. A Bronec? No, ten jim jde na ruku. Dělej se o provize a ruka ruku meje.
Jo. A Vorlová je mimozemšťan. uchechtla se Nikola.
Ale to je dost dobře možný! přikývl jí Tomáš a vůbec si nevšiml, že to původně bylo myšleno v žertu.

Pamatujete na minulej rok? Jak mě setřeli? začal Tomáš ze stejného soudku.
Jo, to byla ta hustá povídka, jak Klingoni napadli ty elfy. zasnila se Nikola.
Jasně! vykřikl Karel, co si také vzpomněl.
No a tuhle povídku mi strhali jenom proto, že jsem tam měl prej až mockrát zopakovaný sloveso ‚řekl‘. řekl Tomáš.
Blbci. řekla Nikola.
Je to sekta. řekl Karel.
Nechtěj přijít o prachy. řekl pak Tomáš.

Mohl bys do toho světa dodat ňějaký Klingony? otočil se Tomáš na Karla.
A elfy. dodala Nikola.
Jo a Klingoni by se rvali se světelnejma mečmama proti elfům! napadlo Karla.
Hustý! pochválil ho Tomáš.
Asi to hned napíšu! A vydělám na tom miliardu! zasnil se Karel.
Bezva nápad! dodal Tomáš a kývnul na hospodského, aby donesl ještě jednu rundu panáků & aby zpečetili nově uzavřenou dohodu o nejlepší povídce všech dob.

Poté, co zaplatili, se v nábožné úctě propletli kolem stolu místních brontosaurů.
Viděls? Neff chlastal se Sapkovským!
Tyvole, ale Sapkovskej na tenhle con nepřijel!
To je jedno. Kdyby přijel, tak spolu budou chlastat.
No tak to každopádně!

Nikola bohužel spala úplně jinde, než Tomáš a Karel. A Tomáš & ten nikdy neměl dost, takže Karel nakonec zůstal sám v tělocvičně, obklopen chrápajícími spacáky. Ale vůbec mu to nevadilo. Otevřel svůj notebook a začal psát novou povídku.

O tom, jak svalnatý Khar-el zachraňuje nebohou elfku ze spárů Klingonů. Pomocí svého světelného meče, a to vše zasazeno do světa Moloptánie.

Stejně se Karel nemohl dočkat té pasáže, kde se jeho hrdina zmocní krásné elfky, co se popisem tak strašně podobala Nikole…

Probudil se. Tyjo, asi sem včera vypil víc, než jsem myslel. řekl si sám pro sebe, protože jeho nejsilnějším pocitem bylo hučení v jeho hlavě. Zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.

Stál v kulaté místnosti, co měla průměr asi pět trémů a vysoká byla tak tři trémy a 65 žimbilů. Místnost byla zařízena & no, prazvláštně. Postel ze slizkých kvádříků. U ní stolek, což byl vlastně otevírací slizký kvádřík. Nad postelí polička, nebo spíš slizký kvádřík. Stěny, opět ze slizkých kvádříků. A co bylo na tom nejhorší, že okno bylo zjevně jeden průsvitný & slizký kvádřík.

Co se to proboha děje? hlesl pro sebe nahlas a zpět se mu vrátila jenom jeho ozvěna. Tedy, poněkud oslizlá od těch kvádříků. Než ale stačil cokoliv udělat, tak se za ním rozestoupily slizké kvádříky a dovnitř vešel… Klasický Žmouklov.

Khar-el! pozdravil jej rozsáhle majestátný Žmouklov pomalým a majestátně rozsáhlým způsobem.
Do & uhm & dobrý den. pípnul Karel.
Co prosím? zeptal se jej Žmouklov.
Eh & vzpomínal Karel, Dobrý Brátrám!
Ach, dobrý i tobě. řekl majestátně a rozsáhle Žmouklov. Už na tebe čekáme v chrámě!

Vyšli ven. Karel se rozhlížel kolem sebe a nestačil se divit. Budovy ze slizkých kvádříků byly nalepeny na ulici ze slizkých kvádříků. A na samotné ulici panoval čilý ruch. Galéry, tažené ochočenými Batoumláky se snažily vyhnout frontám lidí u galér, ze kterých se linula vůně pečených Batoumláků.

Malé děti si hrály s mláďaty Batoumláků a vesele při tom ječely. O kus dál zase uviděl skupinu lovců, jak s praky na zádech jdou lovit Batoumláky, co lítali ve vzduchu. Karlovi se zatočila hlava.

Proč mě chcete v chrámě? zeptal se svého průvodce.
No, v chrámě ti dáme úkol, abys měl důvod jít ven z města.
Ale já žádnej úkol nechci!
Nerouhej se! Bohové ti chtějí dát úkol. Tak to tady chodí.
Předpokládám, že bude spočívat v ulovení Batoumláka. hlesnul Karel.
Nejspíš.
A dostanu aspoň nějaké vybavení?
Ale asi ano. Do tvé galéry ti zabalíme nějaké šípy a pak sedneš na galéru, která tě doveze ke galéře, co tě doplaví na území batoumláků.
Proč proboha?
Bohové tak chtějí.
Kteří?
Všech 98.
A jak se jmenujou? zeptal se Karel.
Víš, že ani nevím?

Takže vy tady po staletí uctíváte 98 Bohů a ani nevíte, jak se jmenujou?
No … ne. pokrčil rameny Žmouklov.
A jak teda víte, že jich je 98?
Protože tu máme chrám zasvěcený všem 98 bohům!

Ale to už stáli před velkolepým chrámem, který působil dojmem, jako by snad byl vysoký celý mílkil. A, samozřejmě, byl postaven z malých slizkých kvádříků. Nad vchodem byly velké sluneční hodiny, co měly 98 polí. Stín se blížil dvanáctce, takže bylo skoro poledne.

Vešli dovnitř portálem tvořeným slizkými kvádříky. Uvnitř byl veliký oltář, před ním lavice. Lavic bylo, jak jinak, 98 a Karla prakticky ani nepřekvapilo, že to vlastně nebyly lavice, ale slizké kvádříky. Dovnitř prosvítalo světlo skrze slizké kvádříky, a u oltáře na něj čekalo 98 mnichů.

Khar-el! Máme pro tebe veliký úkol. řekl rozsáhle a majestátně jeden ze Žmouklovů u oltáře.
Ale já ho nechci!
Jsi vyvolený!
Proč?
Ty jediný máš jméno! odpověděl rozsáhle a majestátně další ze Žmouklovů.
Cože?!

Ano, je to tak. Máme 98 Bohů, ale nevíme, jak se jmenují. Je nás tu 98, ale nevíme, jak se jmenujeme. Jediné, co víme, je, že ty se jmenuješ Khar-el! řekl (rozsáhle a majestátně) další z mnichů.
Aha. Takže potřebujete, abych šel za Bohy a zjstil vaše jména?
Ne. Nejdříve musíš dokázat že jsi toho hoden tím, že půjdeš na území Batoumláků a zabiješ jednoho z nich!
Ale to vůbec nedává smysl! Vždyť vám to zabití Batoumláka nijak nepomůže zjistit, jak se jmenujete vy, nebo vaši Bohové!
Zde přijmi starodávný artefakt. Světelný meč! řekl (asi víte jak) další mnich, aniž by zjevně věnoval pozornost tomu, co Karel řekl.
Ale já…
A teď již běž. Venku již na tebe čeká osedlaný Batoumlák. Jeď vstříc dobrodružství! Nechť jsou Bohové s tebou!
Ale já nechci! Néééé!

Néé! křičel Karel přímo do obličeje Nikole.
Něco se ti zdálo. utěšovala ho Nikola.

Rozhlédl se. Seděl v potemnělé šatně, kde široko daleko nebylo nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo slizký kvádřík, Batoumláka, nebo Žmouklova.

Zachránila si mě! vzdychl Karel a vlepil Nikole pusu. Na ní bylo i přes tu tmu očividně vidět, že zčervenala.
I ty romantiku! špitla pak a rychle utekla kamsi do útrob školy.

A Karel už přesně věděl, co musí udělat. Našel v notebooku svoji poslední povídku a stisknul nejprve Ctrl, pak A, a pak klávesu Delete.

A pak zapnul svůj světelný meč a radostně se vydal vstříc dalšímu dobrodružství.