Jelikož žiju akčně tak jsem si byl dneska zaplavat. Když je venku tak hezky…Tak tohle bylo poprvé, kdy v bazénu bylo fakticky prázdno. No není se čemu divit, když jsem tam byl dneska v jedenáct dopoledne. Jenom pár důchodců … a … Proboha! Třicet malejch parchantíků ze základní školy.

S důchodcema, učitelkama a plavčíkama dohromady byl věkový průměr odhadem tak 16 let. Jinak děcka kolem devíti let a jenom díky důchodům ten průměr byl snesitelný.

Mi tak připadlo, že děcka byly všude. Musely naskákat do bazénu, když jsem si chtěl zaplavat těch 25 metrů, co je na hloubce, byli na tobogánu, když jsem se chtěl svízt, byly v masážním bazénku, když jsem chtěl relaxovat.

Jenže já jsem drsnej. Já něco vydržím. A naštěstí chvíli poté děcka zmizly do velkýho padesátimetrovýho bazénu. Sice jsem tam taky chtěl jít, ale těch 25 metrů mi taky stačí.

Pak jsem si hodinu fakt užíval. Hradeckej akvapark v pěti lidech, no to bylo žůžo. Na tobogánu bezkonkurenčně jedinej, důchodci tobogánem nejezděj, když byly vlny, bazén byl nádherně prázdnej, masážní bazénky taky vyprázdněný. No fakticky paráda!

Nádherně jsem se vyblbnul. Třeba jsem ze svých plaveckých brýlek vyrobil lodičku a pouštěl jsem je po jednom bazénku a sledoval jak daleko doplavou. Fakticky se držely. Nejdřív udělaly zkusmý okruh, tak půlmetru daleko a zjistily, že se docela na tý hladině dokážou udržet.

Tak se vydaly na druhý okruh, asi tak dva metry v průměru. A to jsem je nijak neovlivňoval, to všechno řídily proudy od těch masážních trysek v tom bazénku.
al bát, protože vlnky v bazénku byly opravdu nepřívětivé a
A pak brýlky dostaly odvahu a vydaly se na druhý břeh bazénku. Asi tak pět metrů. To už jsem se o ně zač tato strastiplná cesta na druhý břeh stála moje brýlky mnoho úsilí.

Ale moje brýle se nevzdaly a odvážně se pustily tam, kam se doposud nikdo nevydal. A dokázaly to! S vypětím všech sil si to doputovaly na druhý břeh a vítězoslavně se začaly vracet.

Jenže kruté počasí a nemilosrdné vlny na zpáteční cestě si vybraly svou daň a brýle začaly vysílat zoufalé SOS. A v tu chvíli zasáhl Neptun, bůh masážního bazénku, teda vlastně já a obrovské (slušelo by se říci objemné) tělo Titána se zvedlo z hlubin, aby nebohou lodičku zachránilo.

To jsem si uvědomil, že si hraju jako malej Jarda, tak jsem to šel napravit na hloubku. Zkusil jsem, jak rychle uplavu těch 25 metrů.

Myslím si, že to byl výkon do Guinessovy knihy rekordů. Nikoliv teda časem, ale moje srdce vykazovalo rekordní tepovou frekvenci. Tipuju tak 500 úderů za minutu. A já to přežil, jo. Patřím do knihy rekordů, protože jsem to přežil.

A pak se z velkýho bazénu vrátila armáda děcek. S učitelama v čele. A měli takový kroužky. Děcka, kdo bude nejvíc otravovat Tassla, dostane nejvíc kroužků!

Rozhodl jsem se děcka ignorovat a tvářit se neviditelně. Nenápadně jsem začal splývat směrem ke druhému konci bazénu. A najednou jsem si začal připadat jak ponorka ve filmu Das Boot. Představte si ponorku, co si tiše pluje pod hladinou nepřátelských vod s jedním jediným skromným cílem – ovládnout celý svět.

A najednou se poblíž ozve tiché *plop!* Kapitán se zamračeně rozhlédne po velícím můstku: „Co to bylo?“
„Hlubinné miny, kapitáne!“
„Scheisse Amerikaner!“
Nenápadně jsem vysunul periskop a také jsem do rezervních nádrží načerpal kyslík. *plop!* přistálo do vody další děcko.
„Alarm, alarm! Ultratichý chod! Úhybný manévr!“
*plop!* Bum!
Nárazová vlna smýkla s ponorkou. Vyděšená posádka se chápala čehokoliv, co by je mohlo zachránit před náhlým pádem. Kapitán si povšimnul, že radarista je mrtvý. Zesílený zvuk výbuchu mu roztrhal bubínky a nebohý muž zemřel šokem.
*plop!*
Tak tohle bylo opravdu blízko.
„Nouzové klesání!“ zakřičel kapitán.
„Pane, v nádržích dochází kyslík! Musíme se vynořit!“
„Scheisse!“

Naštěstí jsem se vynořil už u žebříku. Byl jsem zachráněn! Posádka se s úlevou nadechla čerstvého vzduchu. Ještě jsem se rozhodl, že půjdu na tobogán.

Kupa děcek přede mnou, kupa děcek za mnou. To byl můj čas, zde se děckám pomstím. Chudák ta malá holčička přede mnou. Hupsnul jsem totiž na tobogán v nouzové formaci. Leží se na zádech, ale musí se ležet tak, aby se podložky dotýkaly pouze lopatky a paty. Zbytek těla musí být nad podložkou.

Takhle se dá dosáhnout opravdu zajímavých rychlostí. Zvlášť když v Nouzové formaci se snažím, aby z lopatek ve styku s podložkou – tobgánem byly jenom klouby.

Když jsem plaval vodou já, tak se kolem mě ozývalo pouze tiché *plop!*

Za holčičkou se ozvalo hlasité KABOOOM!

Holčička se nevěřícně ohlédla. Co viděla, se dá pouze přirovnat k podmořskému jadernému výbuchu. Právě k nebi stoupal gejzír vody vyvolaný několikakilotunovým podhlubným výbuchem.

Holčička podvědomě stihla udělat krok dozadu. Pak dorazila tlaková vlna výbuchu. Holčička asi už byla na otevřeném moři, protože jenom díky skvělým reflexům zůstala na nohou.

Škoda! Už jsem jí skoro měl!

Ale to už se začali ozývat hoši ze strojovny, že jim dochází palivo. Tak jsem to zabalil.

Ale rozhodně se tam ještě vrátím!

Aneb:

More has to come.