Taky jste si toho všimli? Stalo se něco naprosto neuvěřitelného!Jo, včera jsem nenapsal žádný příspěvek. Až tak akčně jsem včera žil, že jsem to prostě nestihnul. Ve škole jsem začal psát další díl Shadowrunu, ale pak jsem se blbec pochlubil tím, že mi funguje opřeposílání mailů ze školní adresy na soukromou. Každej to chtěl nastavit a všichni byli lamy, co to nechápali. Hrůza.

Ze Shadowrunu mám napsaný dvě věty. To je všechno, co jsem stihnul a jelikož chci popsat svůj včerejší akčně akční den, tak se další díl Runu odkládá na neurčito. To jenom pro Temného – asi tak čtvrtek, nebo pátek, to tak vidím já.

Včera jsem ještě před tou nastavovací částí mailů v počítačové učebně byl na přednášce. V devíti lidech. Akčně! Škoda že přednášky se už nekonají v Aule (místnost pro 300 lidí) ale na staré budově na B9 co je „pouze“ pro 90 lidí. Takže ten pocit z prázdné posluchárny nebyl takový, jako by mohl být.

Sere mě digitální diktafon. Vyhrál jsem ten nesmysl v jedný soutěži, a já se pořád snažím přijít na to, jak efektivně nahrát přednášku, abych si jí o dlouhých zimních zkouškových večerech mohl pouštět. Když dám diktafon na katedru, tak profesor uteče mezi studenty a přednáší tak metr ode mně, a když nechám diktafon u sebe, tak je profesor jako přikovanej za katedrou.

Takže jediný, co se mi podařilo nahrát je hodinový šum třídy se vzdáleným hlasem „co-by-mohl-být“ profesor. Asi ten diktafon prodám a bude. Není nad zápisky v sešitě.

Po nastavující části jsem měl přednášku Metod Operačního Výzkumu (diktafon na katedře, profesor si pobíhal kde chtěl, ale před diktafon si nestoupnul), kde jsem snad i pochopil ten šílenej algoritmus na hledání nejsnažší cesty v ohodnoceném orientovaném grafu. Síla.

A pak jsem dvě hodiny zase seděl u kompu, ale místo psaní blogu jsem hledal nejkratší možnou cestu pro vodovodní potrubí v jedné kanceláři, kdy chceme, aby všechna místa byla spojena.

Když jsem byl v tom nejlepším, tak v příkladu bé praskla trubka mezi skladem a kanceláří a já musel hledat novou cestu. O celý tři metry delší. Sakra.

A pak jsem byl fakticky natěšen na to, až se dostanu domů a sepíšu třeba ten Shadowrun, nebo něco. Jenže to už mi na ICQ pípala zpráva, jestli nejdu do hospody. Kámošovi padla parta a nechtěla se mu rušit rezervačka. No to ho přece nemůžu nechat na holičkách, že?

O půl pátý jsem konečně vyrazil směr domů a pak jsem si uvědomil, že jsou vlastně dušičky. Sice jsem o víkendu byl dědečkovi na hrobě, ale desetiminutová otočka na zapálení svíčky, to teda NENÍ návštěva na hrobě dle mého názoru.

V pět večer doma, půl hodiny jsem do sebe rychle házel všechno jídlo, co mi pod ruce přišlo a o půl šestý hurá na hřbitov. Opravdu mě doma moc často přes týden nevídají…

Samozřejmě, že nic nejelo, tak jsem až na hřbitov šel pěšky. Takže na hřbitově v šest večer. Já nevím jak pro vás, ale pro mě je tohle ideální čas na návštěvu hřbitova.

Absolutní tma, rušená jenom sinavými světélky z hrobů. Tisíce a tisíce malých světýlek, tisíce vzpomínek na mrtvé, stovky rodinných tragédií.

Ticho, klid, veškerý shon a spěch zůstal tam venku. Tam venku ve světě živých. Ve světě mrtvých každý raději zachovává tichou podstatu místa. Nechceme přeci rušit své blízké v jejich věčném snu.

Zapálil jsem svíčku na jednom speciálním místě – jednou ho popíšu blíž, ale teď mi popis, jak to místo vnímám já připadá až moc patetický. A pak jsem vešel do věčného stínu zapomnění, do srdce hřbitova.

A všude mne vítaly osamocená světla hrobů. Jména lidí, andělé s vyplakanou tváří, krypta tak stará, jako místo samo.

A náhle se nad hřbitovem rozezněl vzdálený hlas zvonu.

Zdálo se mi to, a nebo jsem opravdu slyšel zvony z nedalekého kostela? Naštěstí jsem na svojí osamocené cestě místem smrti potkal další živé. A malé dítě, co měli s sebou se právě ptalo: „Proč zvoní ten zvon?“
„To je do kostela, tam se totiž modlej, víš?“
Musel jsem se smát. Jednak tomu nádhernému vysvětlení pojmu kostel a taky tomu, že se mi ty zvony opravdu nezdály. Takže to klišé s popisem hřbitova klidně můžu napsat na svůj blog.

Rychle jsem se oddělil od živých a vydal se na opuštěnou cestu hřbitovem. Zpět mezi mrtvé. Ale nezvolil jsem tu nejlepší cestu. Za chvíli jsem byl mezi paneláky mrtvých.

Standartně se tomu říká „kolumbárium“. Malý kamrlík určený pro urnu vašeho pozůstalého. Několikapatrový panelák.
V některých oknech se svítilo a já se mohl podívat dovnitř, kdo obývá tu garzonku, někde měli zhasnuto. Prostě panelák. V paneláku se narodili, v paneláku vyrostli, v paneláku budou pohřbeni.

To mě raději rozptylte, než pohřbít v paneláku… Letmo jsem se podíval na hodinky. Půl sedmé. A to jsem si myslel, že jsem na hřbitově byl jenom chvilku. Ještě jsem se chvilku zastavil na svém speciálním místě a hurá do hospody.

Klasická „pánská jízda“ – i když, kámoš je ženat, takže „bez bab“ a to dokonce i bez těch „nájemných“. Sice můj jinej kámoš říká, že je to kecání o hovně, ale zas na druhou stranu, strašně mi to sedlo. Jen tak si pokecat o ničem, o naprostých hovadinách (jako například Piráti Karibiku a nebo specifika Amerických setkání scifistů).

Jo, bylo to prima. No a o půlnoci jsem byl doma. Přece jenom nezapomínejte, že v 8:45 dneska vstávám. Takže mi za chvíli zvoní budík. To abych vypnul počítač a šel se probudit, že?