Vyberte stránku

Něco o syndromu spolujezdceNa úvod musím říct: Moje drahá je mnohem lepší řidička, než jsem já.

Ale od jisté doby, kdy s ní jezdím na místě spolujezdce, jsem se začal příšerně bát. Proč?

Protože přibližně od února se do práce přibližuju sám svým autem – a to na místě řidiče.

Takže, co se vlastně změnilo?

Změnilo se to, že dost tras, co jezdím s drahou, jsem už projel jako řidič. A tím se mění i moje zkušenost s danou trasou. Támhletou zatáčkou já jezdím čtyřicet, ona padesát (protože má minimálně o rok víc jízdních zkušeností, než já). Tám,hle bych si nechal větší odstup, tuhle bych brzdil dřív – a tamhle bych zase nebrzdil vůbec.

V obou případech je ale výsledek stejný: V pořádku se dopravíme z místa A na místo B. A nedávno jsem zjistil, že dokonce i v kýženém čase. Ale kámen úrazu je jasný: Já jsem se celou cestu bál jako malé dítě ve strašidelném domě, takže když drahá potřebovala vědět, kam má jet, já se vzmohl jen na hysterické:
„Rovně! Rovně! Rovně!!!!“ (Doporučuje se číst rychle, s hysterickým tónem hlasu a vyděšeným výrazem ve tváři)

A tím jsem dospěl ke svému zamyšlení: Jak ono je to vlastně se „schopností žen řídit auto?“

Ve většině domácností v Česku to toiž se schopnostmi řídit auto bývá přesně naopak, jak je tomu u nás doma: Muž má auto jako první a tudíž s ním má větší řidičské zkušenosti, nežli jeho drahá polovička. Pokud je „hlava rodiny“ pomazaná, tak dokonce své auto svěří někomu jinému, nežli sám sobě (ano, právě proto já mám tak málo řidičské praxe, ačkoliv mám řidičkák od osmnácti let. Doma mi auto prostě nepůjčili, protože bych ho přeci mohl rozbít. Takové drahé auto!). A jak vypadá taková první jízda?
„Brzdi! … Proboha! Zahni! Jeď, jeď, jeď!!! Rovněéééé!!!!“
Ale to bohužel není způsobeno tím, že by daná jela špatně … ale prostě tím, že spolujezdec má „syndrom spolujezdce“

Kruh se začná uzavírat. Pán rodiny přeci nepůjčí své auto někomu, „kdo řídí tak špatně“ a tak žena má málo řidičské praxe a když jí jednou za rok za ten volant někdo pustí, tak doopravdy řídí „špatně“ – protože vzpomeňme si na své začátky. Člověk potřebuje alespoň měsíc kontinuálního ježdění, aby se s autem sžil a byl schopen odhadnout běžné situace (zvládnu ho předjet? Nejedu do zatáčky moc rychle? Dobrzdím to v téhle rychlosti na křižovatku?)

Ještě že mi drahá svého broučka půjčovala na zaježdění se … a to jí musím pochválit dvakrát, protože jsem broučkovi ručku utrhnul, jak jsem za ní jednou nervózně zabral 🙂

Aby toho nebylo málo, stačí generalizovat na úroveň „znám jednu co …, takže všechny…“ a výsledek je dnešní stav.

Dokud nemáte zkušenosti s řízením, poznáte kdo řídí správně a špatně pouze na základě dodržování předpisů. Jakmile ty zkušenosti máte, tak se pojí mnoho dalších faktorů

A já si dávám za úkol nehysterčit, až zase pojedu na místě spolujezdce. 😉