Příběhy cestou napsanéKdo mě zná, ví, že mám pravý opak orientačního smyslu. Pokud se zcela spontánně rozhodnu, že zahnu doleva, zbytek by si měl uvědomit, že cesta doleva je nejspíše cestou do horoucích pekel a k cíli se dostaneme jakkoliv jinak, než cestou vlevo. Osobně tohoto daru občas využívám: Když někam jdu, tak bezmyšlenkovitě někam zahnu a pak se okamžitě na patě otočím a jdu tou druhou cesou. Zabírá to.

Ale pokud dojde na ježdění autem, jistě se se mnou shodnete na tom, že danou strategii praktikovat není dvakrát ideální. Obzvláště v Praze. Dokud jsem jezdil se svou drahou, tak jsem navigaci nemusel řešit. Když jsem psal diplomku o kognitivních mapách, netušil jsem, že jednoho dne poznám ženu, co si kognitivní mapy vytváří neuvěřitelně rychle. Mojí drahé prostě stačí, aby někde jednou byla a už to tam zná. Je jedno, že tam byla v noci, nebo za hustého deště. Prostě se tam vyzná.

Já se ztrácím i v našem malém 2+kk.

Takže jsem věci vyřešil rázně: Koupil jsem si GPSku. Jenomže moje GPSka hodně rychle poznala, jak na tom jsme. Takže naše jízda probíhá asi takto:

Řídí drahá:
GPSka se zapne a poslušně si dle družic a ultra-přesného software načte mapu a trasu z bodu á do bodu bé. Vyrážíme. GPSka stoicky zahlásí: „Za dvě-stě metrů zahněte doleva.“ Moje drahá ji vesele ignoruje a jede rovně.
GPS: „Sem říkala DOLEVA! Proč jezdíš tam kam jsem ti neřekla?!“ Ale tou dobou se už zázračně vyloupneme na místě bé, ačkoliv si GPSka myslela, že tam budeme o mnoho později. „Aháááá! Ono je to tamtudy kratší!“ mumlá si vítězoslavně GPSka pod vousy a honem rychle si přepisuje firmware, aby si lepší cestu ihned zapamatovala.

I když občas dodá: „Proč si mě proboha kupuješ, když víš kudy máš jet?!“

A když drahá dodrží pokyny naší GPSky, tančí náš přstroj vítězoslavný taneček na držáku.

Řídím já
GPSka se zapne. Stáhne si z družic aktuální polohu a zděšeně zakřičí: „KDE TO SAKRA ZASE SEŠ? TO JAKO OČEKÁVÁŠ, ŽE SE ODSAĎ DOSTANEME?!“
Já si jí nevšímám a zadávám, kam bych jako chtěl jet. GPSka propadá panice: „COŽE?! SES ZBLÁZNIL, NE?!“ Pak se chvíli odmlčí a uvědomí si že přeci jenom jsem zákazník a tak se jenom pro jistotu zeptá: „Sedíš alespoň ve vrtulníku, žejo?“ Já jí odpovím, že ne. V tu chvíli GPSka opět ztrácí nervy a řve na celé kolo:

„UVĚDOMUJEŠ SI ŽE JSME NA OSTROVĚ, KAM NEVEDOU ŽÁDNÝ MOSTY A TY SE ODSAĎ CHCEŠ DOSTAT SUCHOU NOHOU?!“

Já jí suše odpovím, že jsem tam tím autem přijel. Suchou nohou. Teda pneumatikou. GPSka si uvědomí, že mně se tohle holt stává a tak rezignovaně odpoví: „OK, tak na příští křižovatce doleva.“

Za tu chvíli si ale docela zvykla, tak teď už každé svoje zapnutí začíná cynickým: „GPS signál tady naštěstí je, takže jsme alespoň na Zemi.“ I když, jednou zcela ironicky prohlásila: „Mapy Marsu ani GPS signál nejsou dostupné!“

Jenže to stále ještě není vše.

Ačkoliv naprostý navigační analfabet, po své první cestě jsem doma hrdě prohlašoval, že bych to trefil i poslepu. Bohužel jsem zapomněl na to, že naše GPSka bydlí s náma a ta to asi slyšela.

Takže dnes mě nehnala přes Barranďák, ale chtěla po mně, abych jel až do Butovic. Já jsem jí teda neposlechl a sjel jsem na Barrandov. „Víš, že jseš beze mě ztracenej. Víš, že nemáš orientační smysl.“ řekne na to suše GPSka a pak poslušně přepočítá trasu. A na Jižní spojce mě ta mrcha naschvál poslala jiným sjezdem, než včera, a protáhla mě Prahou tak, abych věděl, že bez ní to jako fakt nedám. Mrcha.

No, jsem zvědav, co mi vyvede ráno.

Ale jenom pro jistotu: Když vám budu volat s tím, kdy mi letí nejbližší letadlo z Austrálie, tak se nedivte, prosím.

Děkuju!