Malé zamyšlení nad stavem začínajících umělcůVčera se na mém oblíbeném diskusním webísku objevil nováček. Že si založí thread na téma romantických básniček, protože se s ním rozešla holka a on nemá komu již ony romantické básničky posílat či přednášet a nemá se komu svěřovat.

I přišlo osazenstvo webísku (i se mnou) a jali jsme se z daného uživatele dělat si prdel. Osobně si myslím, že si daný uživatel nic jinýho nezasloužil. Zvlášť, když někam přijdete a očekáváte, že se ostatní budou nějak chovat. Zvlášť na webu, kde je podstatná část uživatelů značně ujetých a někteří si zakládají svoje renomé na tom, že jsou ujetí, divní a cáklí.

Už chápete, proč tam tak rád chodím?

Daný uživatel si nejprve myslel, že máme něco proti jemu osobně. Začal nadávat, což zbytek osazenstva jenom více pobavilo a byli jsme zlí a oškliví a strašně jsme si to užívali. Tedy, alespoň já. Pak daný uživatel začal brečet a tři hodiny teatrálně „odcházel“ protože ho přeci nikdo nemá rád. O to víc ho překvapilo, že na tyhle hlášky slyšel jedině: „tak běž už do prdele a neotravuj tady.“

A nebo jsem jedinej, kdo si myslí, že když mě někde nemaj rádi, tak se prostě seberu a odejdu? To si fakt někdo myslí, že když začne brečet, že se nad ním ostatní slitují? Naštěstí pro daného uživatele, brečel tak hlasitě, až jsme se trošku slitovali a vysvětlili mu, že za á nesmí sebe a nás brát tak vážně, za bé si děláme prdel a děláme si jí rádi a za cé ať se začne chovat normálně a konečně přestane brečet.

Já mít na threadu, co ještě nemá ani 24 hodin stáří, 519 hlášek, tak jsem nadšenej.

Daný uživatel pochopil a začal se chovat normálně. S čímž pár lidí (včetně mě) nebylo spokojeno, protože nám tím sebral hračku, že.

V tuhle chvíli se snažím danému uživateli vysvětlit, že pokud chce psát a chce psát česky, měl by nejprve umět češtinu. A pokud chce psát básně, tak pojmy jako jamb, trochej, či rytmika, by mu neměly být úplně cizí.

Protiargument: Když já chci, aby ty básně vycházely ze mě! A navíc, básně dovedu psát jedině zhulenej, protože jedině tehdy jsem schopen se povznést nad ty sračky, co na mě leží!

Ach. Můj. Já.

Mně osobně kdysi jedna autorka (tuším, že to byla Rečková) pravila, že moje povídky jako fajn, ale jestli chci víc psát, musím si uvědomit, že opravdu dobrá povídka (podle mě i báseň či román) je z 90% založena na řemesle a 10% tvoří talent.

Což mi připomíná, že bych měl víc psát a zase napsat něco, co nebude taková sračka, jako třeba kapitán Strong, ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.

Daný uživatel mi na toto moudro odpověděl, že například takový Burroughs se sjížděl heroinem o stošest a během svých heroinových chvilek napsal několik knih, o nichž ani nevěděl, že je napsal. A navíc, většina slavnejch umělců jsou feťáci, tak proč by on nemohl psát básně, když je zhulenej.

Uááááá! Uáááá! Uáááá!

To si fakt každej podprůměrnej, či začínající autor myslí, že když se zhulí, sjede, sešňupe, či zalkoholuje, tak že z něj najednou, z ničeho nic, začnou padat perly, co jsou vhodné k udělení Nobelovy ceny? To si doopravdy myslí, že když za střízliva píšou sračky, tak za zhulena to bude lepší? Nejlépe, když ani pořádně česky neumí a pravidla českého pravopisu považují za omezující?

Nepopírám, že v zasněžených dálavách vaší mysli dřímá nějaký brutálně dokonalý nápad. Nepopírám, že v zelených zahulených koutcích vaší mysli může dřímat dokonalá báseň.

Ale je jich dostatek na to, aby vám zaplatily živobytí v momentě, kdy dojde na studeného krocana?

Pokud snad někdo ze čtenářské obce mého blogu zastává ten názor, že je lepší spoléhat se na zasněžené inspirace, či konopné dálavy, pokud jde o inspiraci, a že není podstatné nejdřív umět pravidla, a až pak poté je porušovat, mám několik doporučení:

Pokud chcete běhat, měli byste umět nejprve chodit.

Ano, vynikající umění se pozná tím, že jeho autor porušil pravidlo, či dvě. Ale z daného umění je jednoznačně vidět, že autor si daná pravidla uvědomuje a porušil je zcela záměrně.

A pokud vás ani tohle neodradilo, tak vám doporučuji výlet do nejbližšího centra pro drogově závislé. Je dost možné, že pokud se budete oddávat umění stylem zasněžených plání a konopných dálav, že dříve či později skončíte v daném středisku jako jeho klienti. Aneb: „Jeď do Pelhřimova, prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“

Já osobně budu radši živej a neznámej, než mrtvej a slavnej.