… jsem dostal stativMoje milá mi dala zajímavý dar k narozeninám (sedmadvacet a prakticky před měsícem, kdyby to někoho jako zajímalo). Že prej mi fotografování jde.

Tak jsem se dokopal k tomu, abych si koupil číslo časopisu „Digitální foto“ – abych jakože věděl. Víte, co na tom bylo nejhorší? To listování tím časopisem. Všechny návody na „profi“ zrcadlovky a na můj „lamí“ kompakt, o kterém jsem si doposud myslel, že se jedná o „poloprofesionální fotoaparát“

Nevím, říká se, ýže i „s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo“ ale po přečtení časopisu mi připadá, jako kdybych se vydal do války se stříkací pistolkou, zatímco ostatní používají minimálně těžké kulomety.

A nebo to má smysl? Fotografování je jedním z mých koníčků, na které mám strašně málo času. Většinou se projevuje tak, že když už mám foťák v ruce, snažím se při focení hledat neobvyklé pohledy, nebo zajímavé kompozice. Prostě zkouším, aby ostatní viděli svět tak, jak se na něj dívám já.

Mimo jiné mi taky chodí e-mailem mailing list Olympusu – teda spíš jeho obchodní sdělení, kde vyhlašují jednou za čas fotosoutěže o různé hodnotné ceny. A tak jsem se rozhodl do soutěže poslat jednu z fotek, co jsem vystavil mimo jiné i v tomto článku.

A už mám pod fotkou dva komentáře – oba dva negativní. Kupodivu. A tak nějak opět stojím před klasickým rozhodnutím: Dělám to proto, že mě to baví, a nebo to dělám proto, abych v tom něčeho dosáhl?

Takhle jsem se s podobnou reakcí setkal u svých povídek. Prostě prej neumím psát a basta fidli. Přičemž – ano, psaní je záležitost, která mě baví … Ale poslední dobou jsem nenapsal nic „vážného“ protože se prostě bojím negativní kritiky.

Tyjo … co sem vlastně tímhle chtěl říct? 🙂

No, domyslete si nějakej hlubokomyslnej závěr 🙂