… návrat zpět k bloggerským kořenůmVšechno se má takhle: Trpím neodbytnou představou, že jsem vtipný. A co hůř, snažím se být vtipný praktick pořád. Kafe si kupuju jedině vtipným způsobem, oběd jím humorně … a i na ten záchod chodím s úsměvem. A proboha, proč?! Jenom proto, že pokaždé mám takový ten pocit, že když něco udělám obzvláště vtipně, budu o tom moci blognout.

A v pátek večer jsem se takhle vyskytoval na Nových Butovicích v tamějším nejmenovaném nákupním centru. Původně jsem se tam šel pouze najíst, ale jak si tak kráčím kolem různých výloh, tak jsem si najednou všimnul, že jdu kolem výlohy se spodním prádlem.

Začal jsem uvažovat. Trenek není nikdy málo, a tak bych si třeba nějaké mohl zakoupit. Ale během uvažování jsem samozřejmě ušel asi tak čtyři kroky dál od vchodu do prodejny. A v tu chvíli mě naadlo být vtipný. Zastavil jsem se, očividně uprostřed kroku (jedna noha nahoře, vykročená v touze pokračovat vpřed).

Nohu jsem dal dolů a do krámu jsem zacouval. Paní prodavačka zrovna oblíkala na figurínu fakt rajcovní kalhotky, a tak mě napadlo obzvláště vtipné oslovení:

„Brýýý éééén, že vás tak ruším od oblíkání kalhotek … který bych mimochodem radši svlíkal … máte i pánské spodní prádlo?“ ve tváři jsem měl vtipný výraz a poťouchle jsem se díval, co na to prodavačka.

Paní se otočila a pohlédla na mne takovým tím pohledem, jako když se díváte na fakt ošklivýho brouka a přemýšlíte, jestli ho zamáčknete a nebo jenom odcvrnknete kamsi v dál. Pak si uvědomila, že přeci jenom jsem zákazník a tak mi neutrálně odpověděla: „Ano, máme.“

Její tón byl něco jako výraz pohřebáka, když se ho zeptáte, jestli taky provozují kremace. „Ano, máme.“ bez výrazu a emocí … prostě odpovídáte na tu samou položenou otázku asi po stotisícé.

Nechal jsem se znavigovat k regálku s pánskými trenýrkami a stejně jsem si nedal pokoj: „Chtěl bych trenky, XL minimálně, černý optimálně.“ řekl jsem velmi vtipným hlasem a sám sobě jsem se zasmál, jak hezky vtipná věta se mi povedla.

Paní, opět nezúčastněně, snad jako kdybych tam ani nebyl, vytáhla jedny trenky. Ano, v tu chvíli jsem pochopil, že třeba mohu být trapný a rychle jsem se chýlil k zaplacení a vypadnutí. Částku třistatřicettři korun jsem raději nekomentoval, i když bych mohl být konečně vtipný…

A myslíte si, že jsem se poučil? Odpověď zní: NE!

Hned z krámu jsem zamířil se najíst. A v jídelním koutku seděla jedna slečna se zapnutým MacBookem. Koukala do něj jak tele na nový vrata a já jsem si řekl, že tentokrát nebudu vtipný, ale drsně cool.

Objednal jsem si jídlo, sednul jsem si ke stolečku a vytáhnul z batohu testovací Asus EEE PC.
(Ano, na základě JEDINÉHO dotazu od zákazníka se nám v týmu podařilo získat tenhle stroj jako testovací, protože se nám všem strašně líbí. A navíc ho Velkej Růžovej Německej normálně prodává, takže to nebylo až tak složitý. A stejně ho chci … jako sedmý notebook do rodiny ideální! 🙂 )

Tvářil jsem se strašně cool a ve své touze být cool se mi ani nepodařilo připíchnout se na volnou wifi síť v jídelním koutku. A tak jsem přineseného jídla využil k tomu, že Asus prostě musím schovat, abych se v klidu najedl. A taky jsem pochopil, proč ta slečna tolik vejrala do svého MacBooku.

A tak jsem nebyl ani vtipnej, ani cool…

… Stárnu 🙂