Pozdě večer.Hm, zítra tomu budou přesně dva měsíce. Zítra těsně před půlnocí. A já jsem dneska konečně dostal odvahu pustit svůj oficiálně zaměstnanecký telefon a začít mazat.

Hned potom, co se to přihodilo jsem tak nějak neměl sílu jít do doručených zpráv a vidět tam její jméno. Prostě jsem nechtěl vidět, chtěl jsem co nejrychleji zapomenout. Vyřešil jsem to půjčením si testovacího mobilního telefonu, oficiálně jsem si ho půjčil tak na týden.

Už na něm funguju dva měsíce.

Včerejší druhé shlédnutí Simpsonů mi dalo sílu vrtátit SIMku do svého mobilu a podívat se do doručených. A začít mazat.

Není to tak trochu trapné, zkoušet smazat někoho, kdo byl součástí vašeho života dva roky?

Jenomže já vůl jsem ty SMS nejdřív začal číst. A až potom jsem je mazal. A najednou zjišťuju, že brečím. Je mi smutno a kdesi v hlavě mi začal znít takovej ten divnej hlásek. Co když to bylo kvůli tvým divným pochodům v hlavě? Co když realita byla úplně jiná? Co když…

Ne, tohle není o tom, že se chci vracet. Naprosto rozumově vím, že jsem udělal správnou věc. Díky tomu, co se před dvěma měsíci stalo jsem teď, kde jsem. Řeším byt, mám práci, o které jsem víceméně snil a taky co mě strašně – ale strašně baví a … a mám teď taky zajímavej ten reálnej život.

Vlastně je mi smutno z toho jak to skončilo. Jedna SMS a je po všem. Pomohly by mi hádky? Měli bychom si vrazit pár facek? Abych teda si mohl říct, že tohle je fakt jako konec?

Asi jsem někdy až moc rozumnej a jindy až moc impulsivní. A jindy zase vím, co dělat, ale nedělám to, jenom proto, že se mi nechce.

No, nedávno jsem se bavil s jedním svým hodně četným čtenářem blogu. A dostalo se mi výtky, že poslední dobou jsou moje příspěvky strašně plytké. Že to prostě nejsem já a že styl mých příspěvků na začátku byl mnohem lepší, protože každej věděl, co se se mnou doopravdy děje.

Tohle téma jsem probíral s dalšími bloggery. A dostalo se mi přibližně té samé odpovědi. Internet je anonymní. Dokud je Tasselhof anonymní, může si psát, o čem doopravdy chce. Jenomže Tasselhof již nějaký ten pátek není anonymní.

Asi před týdnem se mě jeden můj kolega v práci před skupinkou pár dalších mých kolegů zcela nahlas zeptal, že už neví, kde mám svůj blog a jestli ho ještě píšu. V tu chvíli jsem měl sto chutí mu skočit po krku a škrtit a škrtit…

Upřímně i mne samotného přestal bavit styl blogu, co teď píšu. Snažit se psát o něčem, co o mě každý vlastně ví a nemůže z toho mít jakýkoliv profit. Teď to asi budu dělat jinak. Mám zase chuť psát o tom, co mi přijde na mysl.

A jestli mi to osobně bude někdo házet do xichtu, tak si může rovnou připravit žalobu na moji osobu. Za těžké ublížení na zdraví, případně za pokus o vraždu.

Nemám chuť se schovávat, tohle je můj blog, já si na něm budu psát co chci. Jestli se vám to nelíbí, tak víte, co si můžete…

Původně jsem chtěl psát o něčem absolutně jiném, ale to asi necháme na jindy. Já teď zase jdu ven.

… Abych měl zajímavější ten reálnej život.