Všechny šťouraly prosím, ať se zdrží komentářů, co velryby můžou a co ne. Studoval jsem veterinu a tam to do mě lili čtyři roky. Děkuji. Tohle je pohádka, ne biologická studie.Bylo nebylo, bylo jednou jedno velké moře a v něm žilo bylo jedno malé Verlybátko, krásná bílá velryba. A to si tak plavalo v tom moři, prohánělo se s planktonem a vůbec se mělo fajn.

A jednoho dne to Verlybátko spatřilo na obzoru něco, co doposud nevidělo. Vypadalo to jako takový zajímavý útes. A nejzajímavější na tom útesu bylo, že tam nikdy předtím nebyl. To se musí prozkoumat!, řeklo si Verlybátko a vyplavilo se onen útes prozkoumat. Sice se tak trošičku bálo. Vzpomnělo si totiž na maminku:

A hlavně si dávej pozor na plachetnice!, říkávala maminka vždycky Verlybátku, Jsou to nebezpečná stvoření a nekouká z nich nic dobrého. Taková plachetnice totiž normálně žere velryby. Kdykoliv se k ní nějaká velryba přiblížila, tak už ji nikdy nikdo neviděl!, dodávala pak ještě.

Ale kdo ví, pláclo bezstarostně ploutví Verlybátko, co když ta plachetnice je taková ta divná studená bílá věc, jak mi jednou vyprávěl dědeček. A stejně jsou to povídačky pro malé velrybičky! a plavalo bezstarostně dál.

Jak se tak blížilo, začalo zjišťovat, že ten divný útes je celý ze dřeva a trčí z něj nahoru takové stromy se strašně divnými listy. Ty listy se nadouvaly do větru a byly bílé. A na tom útese běhali takoví malinkatí tvorečkové, které Verlybátko nikdy předtím nevidělo. Inu, řeklo si, že se to teda musí prozkoumat a plavalo blíž.

Ano, správně, milé děti. Ten útes nebylo nic jiného, než plachetnice. A na té plachetnici byl kapitán Divnovous. A ten se už svým přibližovacím kukátkem díval zálibně na Verlybátko a mumlal si pod svými vousiskami: Podívejme, podívejme! Bílá velryba! To bude kapitální úlovek! Z její kůže budou hezké boty! A nahlas pak zvolal: Hej hola! Líná bando námořnická! Do plachet! Úlovek je na dohled!

Verlybátko sledovalo s velkým zájmem to hemžení. Tvorečkové na útesu se všelijak hemžili, utíkali sem a tam, podávali si různé věci a dokonce na Verlybátko pokřikovali. To vypadá srandovně!, vyprsklo smíchy Verlybátko gejzír vody do vzduchu a vyvolalo tím na útesu velké pozdvižení.

Na lodi Divnovous mezitím pospíchal do podpalubí a gratuloval si svému čichu námořního vlka. Měl totiž na palubě vzácnou návštěvu. Prince z jihu! Vaše veličenstvo, tohle musíte vidět! Bílá velryba! To se stává jednou za život! oslovil mezitím Divnovous svoji návštěvu. Princ nelenil a šel se podívat na to pozdvižení.

Zde, můj pane, máte právo první střely! podal Divnovous princi harpunu a konečně mu ustoupil z výhledu. Princ se napřáhl s harpunou a pohlédl na svůj cíl. Přímo do očí.

Velrybátko si mezitím prohlíželo toho nového tvorečka. Velryba si to nedokázala vysvětlit, ale tenhle se jí líbil. Dívala se mu do očí a princ se díval mezitím do jejích, krásných hlubokých očí. A nachvilku se mu zdálo, jakoby se v nich topil. Neváhal ani chvíli. Odložil na palubu svoji harpunu a vrhnul se do vln Verlybátku vstříc.

Doplaval k ní a objal ji. Verlybátko bylo strašně překvapené. Tohle zatím zažilo jenom od maminky… Princ jí hladil a objímal a laskal její bílou kůži. Verlybátko prince pozdravilo svým zpěvem: Ahoj, já jsem Verlybátko. Kde jsi se tu vzal?

Já jsem princ z jihu. A chci, abys byla odteď jenom a jenom se mnou. Mám poblíž svého zámku velkou přehradu, jmenuje se Lipno. Tam budeš mít místa na plavání dost a budeš mě mít blízko, takže oba dva budeme šťastní.

Verlybátko nadšeně pláclo ploutví do vody na důkaz, že s návrhem souhlasí. Ale v tu chvíli se stalo něco neočekávatelného. Na prince dopadla z lodi síť a zachytila ho. Prinici! Pozor! Je to monstrum! Ta ryba vás chce zabít!

A najednou se princ vzdálil mimo dosah Verlybátka a loď se začala obracet. A Verlybátko jak rychle získalo prince, tak ho taky ztratilo.

V jejích očích se objevily slzy jako hrachy a Verlybátko začlalo zpívat svoji smutnou píseň. A tu, kde se vzala, tu se vzala, připlavala maminka. Proč pláčeš. dítě moje? zeptala se starostlivě a pohladila Verlybátko ploutví. A Verlybátko vzlykalo a vyprávělo.

Buď ráda, že to tak dopadlo. To byla totiž plachetnice a máš obrovské štěstí, že tě nesežrala. A vůbec, moře je pro ryby a pro prince jsou zase jejich zámky. Každý někam patříme. A teď už poplav, tatínek už na nás čeká!

Ale Verlybátko neposlechlo a stále se smutně dívalo na obzor a pozorovalo mizející plachetnici. Brečelo a doufalo, že plachetnice se vrátí. I kdyby ji to mělo sežrat, stálo by to za to.

Co to tu vyvádíš? Ozval se odkudsi najednou čísi hlas. Verlybátko se otočilo a spatřilo velrybáka, velrybího kluka. Čekám na prince, třeba se vrátí. odvětilo pak smutně.

Ale kdež, co bys s takovým princem dělala? Vždyť ani nemá ploutve, daleko by s tebou stejně nedoplaval. A vůbec. Pojď si hrát.

A Verlybátko vesele pláclo ploutví a šlo si hrát.

Konec