nesnáším prostředkyUž tomu asi tak bude. Nějako mne napadlo se zamyslet (opět) nad tím, proč nebloguju. Chtěl jsem si postěžovat, že o mém blogu vědí moji kolegové (no, možná nevědí, ale ta pravděpodobnost toho, že to nevědí, je hodně nízká).

Jenomže kolegové mne budou považovat za kreténa asi tak jako tak, takže tohle mě asi nebrzdí. Chtěl jsem si postesknout na to téma, že mám strááášně málo času. Ale pak jsem si uvědomil, že času mám spousty, jenom s ním neumím hospodařit. To je celý.

Jo, málem bych zapomněl stesk na téma nedostatek námětů. Vždyť teď každý den chodím do práce a psát vtipné příhody z procesu pracovního mi připadne tak trochu o ústa. Někdo by mě mohl zažalovat a bylo by.

Zažalovat? Myslím si že to asi ne, ale nabonzovat minimálně. Jelikož mám v práci minimálně jednoho kolegu, co mě nenávidí (spíš bych si mohl napsat, že doufám v alespoň jednoho spolupracovníka, co mě může vystát 🙂 tak si myslím, že by žalobníček velmi rád využil své příležitosti a pěkně za tepla mě naprášil.

Ale toho se vlastně taky až zas tak nebojím. Jsem inženýr, poměrně mladý, poměrně krásný (cha cha cha), takže bych si asi novou práci našel poměrně snadno. Ale ruku na srdce: Komu by se chtělo měnit zaběhnutou rutinu?

A pak jsem na to přišel (obecenstvo za monitorem šílí, jedni nadšením, druzí zhnusením). Kdysi dávno jsem začal a pak jsem samozřejmě s blogováním skončil

Z hrůzou jsem tudíž zjistil, že se plácám kdesi uprostřed. Kdysi dávno (kurňa, tohle je TAK hlubokomyslný, že snad ani já sám na to nemám) jsem četl jednu sci-fi povídku. Abych tu dávku hlubokomyslnosti pokud možno co nejvíce zkrátil, tak vám ji sem celou nakopíruju. Abyste si na ni udělali vlastní názor.

Vtip je totiž v tom, že když jsem četl tu extrémně hlubokomyslnou, dojímavou a vůbec super povídku, která mi rozhodně zamíchala mými kognitivními procesy mého vyššího vědění, jedl jsem koblihu. A v té nejhlubokomyslnější části povídky (bylo to někde uprostřed) jsem byl zrovna uprostřed koblihy (sice asi padesátý koblihy, ale to už není tak podstatné).

A víte co? Uprostřed té koblihy nebyla marmeláda. V té nejhlubokomyslnější chvíli ze všech hlubokomyslných chvil, co si lze jen představit, jsem zjistil, že mi došla marmeláda. A proto tak strašně nesnáším prostředky.

Od té doby se podvědomně obávám, že ani uprostřed mne se nenachází žádná marmeláda. (ne, teď zrovna nejsem ve stavu, kdy bych potřeboval zasvětit do tajů lidské biologie)

Ale jak z toho ven? Jak z blogu zase udělat tu chutnou, šťavnaťoučkou a křupavou koblihu, jakou byla? Jak docílit té jakoby palančinkové příchuti povídek? Kterak dodává se chuti steaku, který už ani bezdomovec nechce?

To jsou extrémně hlubokomyslné otázky, které budu muset řešit. Nebojím se toho a nazvu to i novou filozofií pro nové tisíciletí. Co když je marmeláda jenom pouhým koblihoidním přeludem? A co z toho vyplývá pro malé, něžné, chlupaté morčátko?

Zůstaňte naladěni a dozvíte se více!

Gratuluji všem, co se z tohoto příspěvku nezbláznili