Teda medvídek.Viděli jste film? Tak nejdřív vám všem musím předvést, že jsem Nema našel! Já sám! Předem se musím omluvit za špatnou kvalitu. Nevzal jsem si s sebou pod vodu nic lepšího, než svůj mobilní telefon:

Ale objevilo se cosi zvláštního. Cosi temného (a plného slizkých kvádříků). Zjišťuji totiž, že já nejsem asi jenom já. To, že jsem Tasselhof, jsem už kdesi v hluboké minulosti tohoto blogu představil.

(Minulost je to tak hluboká a temná, že raději nebudu připomínat časy, kdy zvonky na kolech byly ještě zvonky na kolech a semafory ukazovaly různobarevné panáčky beze strachu ze žaloby z rasismu)

Začalo to nevinně. Dago si na úplně jiném blogu povšimnul něčeho, čeho jsem si zatím nepovšimnul. Medvídků. Jak jinak, v mobilním provedení.

To, že jsem největším mobilním operátorem (ano, tloustnu) v Česku snad ví každý. Takže mobilní řešení je pro mne tou nejsnažší cestou.

A pak sám, samozřejmě na tom samém jiném blogu a ústy někoho absolutně jiného přiznává, že je někým jiným, než se doposud zdálo být.

Začalo mi hlodat v hlavě. Když vám někdo jiný slovy někoho jiného řekne, že je vlastně někdo jiný, tak začnete přemýšlet o tom, jestli stále vy jste vy a ne někdo jiný, jak vám radí někdo jiný.

A pak to přijde. Na můj komentář (na úplně jiném blogu, ale ne slovy někoho jiného, ale mne samotného) vám odpoví někdo úplně jiný (co právě prohlásil, že je někdo jiný, než ten jiný, než to byl doposud). A ta odpověď vás donutí k ještě hlubšímu zamyšlení:

Pokud někdo jiný pod svým původním nickem (o kterém víme, že je jiný) na úplně jiném blogu (člověka, co má dva jiné nicky) o vás tvrdí, že jste někdo jiný (i když na svém blogu) … Tak nejste náhodou někým jiným?

Intermezzo pro Dinosaura a ostatní: Ano, tenhle příspěvek je debilní. Nepotřebuji na to upozorňovat

Po krátkém intermezzu rozhodl jsem se vše zvážit nad medvídkem. Gumovým.

Onen gumový medvídek zřejmě rozpoznal, že jsem asi někým jiným (že by mobilním medvídkem?), využil mého labilního nervového rozpoložení po sepsání intermezza a vypadl mi na koberec.

Usedavě jsem se rozbrečel nad jeho pochmurným osudem. Cožpak ten medvídek neví, že na koberci zůstane sám? Opuštěný? V pralese vysokého chlupu?

Rozhodl jsem se nastalou depresi řešit rázně. Ano, šáhnul jsem po nejdrsnějším řešení: Čokoládě. Čokoládě v podobě velikonočního zajíčka.

A ve chvíli, kdy jsem se zakousnul, mi na ICQ vyskočila Skříťulka. Teda teď už né Skříťulka, ale někdo úplně jiný, co bude bydlet někde úplně jinde. Lekl jsem se. Zajíček toho využil a jeho kousek mi vypadl (zcela řízen neúprosným gravitačním zákonem) dolů na koberec.

Alespoň že deprese byla vyléčena. Teď už vím, že medvídek je se zajícem. A tudíž, bez jakéhokoliv důvodu, přišel čas na zebru:

A jelikož jste se prokousali až sem, tak nezbývá, než se přiznat. Asi jsem se teda už někdy přiznal, ale přesto: Víte, že mi na střední škole říkali medvídek? Nick Tasselhof jsem si vybral vlastně jenom proto, že různých medvídků a medvědů po netu běhá už hafo 🙂

A já vždycky chtěl být jen jeden.

Rozejděte se a přemýšlejte.

A pak zase přijďte 😉