A je to na mé práci vidětNuže, vážení, myslel jsem si, že jsem jediný, kdo bere celkem vzato vážně ten fakt, že se co nevidět stanu panem technikem.

Ale moje okolí to bere naprosto vážně. Teda alespoň v práci. Všechno to začalo v pondělí.

Měl jsem dovolenou až do neděle a v pondělí jsem měl být v práci až v šest večer. Ano, správně, udělal jsem to tak, že jsem

se do práce vracel rovnou z dovolené, jaképak s tím cavyky, že. Přicházím do práce a chci si pípnout ID kartou na vstupu, jako že jsem to doopravdy já.

Turniket se ale tváří zarytě a nedobytně. Počkej, ty jeden, říkám si a šátrám po kapsách po svý ID kartě. Pak mi hlavou bleskne vzpomínka. Já jí zapomněl doma! Bože! Podívám se na hodinky: 17.58. Za dvě minuty už musím mít sluchátka na uších a mile si povídat s lidmi na téma T-Mobile! Rychle letím k recepci.

Nikdo nikde. To zas dávaj nějakej fotbal, nebo hokej? Proč tady nikdo není?! Za dlouhých, předlouhých 15 vteřin se vynoří bezpečačka. „Třeoval bych dý rtu.“ vyhrknu na ní s výrazem absolutního zmaru a smrti na jazyku. „Prosím?“ podívá se na mě nechápavě ta paní. Kvůli tomuhletomu jsem ztratil další dvě vteřiny! „Potřeboval bych ID kartu.“ řeknu pomalu a artikulovaně, jak nás to učili na těch komunikačních cvičeních. Dalších 26 vteřin trvá, než si mě zapíše a prověří. A pak ještě 5 vteřin prověřuje náhradní ID kartu a zadává na ní práva, abych se jako dostal jenom do práce. Proč všechno je tak pomalý?! Vyrvu jí nabízenou kartu z ruky a supím k výtahu. Mám štěstí, jeden je v prvním patře. Vteřinu a půl se otevírají dveře. „Dělej“ pobízím výtah k vyššímu výkonu, ale ten, zřejmě málo motivován, jede do čtvrtýho patra celých 20 vteřin. Proč nemůže být infolinka v přízemí?

Přilítám k počítači a nahazuju ho. První jdu po aplikaci, kterou asi zná jedině Katchaba. Taková sranda, která vlastně měří mnou strávený čas v práci a počítá počty hovorů a tak. Spustím ji a ono to nejde. Zděšeně volám na šéfika: „Mně se nejde zalogovat!“ Jo, kdybych nebyl technik, tak mi jistě přijde pomoct. Takhle se omezí jenom na stoické: „Máš to v mailu.“

Hmm, tak díky pěkně, po týdnu dovolené na mě čeká přesně 88 nepřečtených mailů. A kterej z nich to jako je? Ano, díky tomu, že jsem technik, jsem v práci musel být 15 minut po normálním konci směny. A to jsem byl v práci pěšmo a autobus domů mi jede 16 minut po konci směny. Naštěstí to mám domů pěšky jenom slabou půlhodinu…

V úterý jsem už neměl tolik nepřečtených mailů, ale zato jsem si pana technika opracdu užil. Nejprve jsem zaperlil. Kolega nade mnou během mého hovoru stepoval, jako že má záležitost, co doopravdy nepočká a já si můžu tu smlouvu taky prodloužit jindy, žejo. Tak jsem přestal lámat zákaznici do prodloužení (prémie budou nižší, kurva, nižší!) a řekl jí že jako když teda ten úžasnej novej a super mobil za symbolickou jednu korunu bude chtít, ať zavolá znova. Poté jsem kouknul na kolegu.

„Hele, zákazník nechce přístup na data. Tak já bych mu zrušil službu ‚data‘ na SIMce a bylo by to. Jo?“ V první sekundě po zaznění dotazu jsem nepochopil, co po mě vlastně můj vyděšený kolega chce. Ale pak jsem se vzchopil a povídám: „Jo, správně. Zruš mu službu ‚data‘ a on už nebude mít na data přístup.“ Jo, to bylo přesně to, co kolega potřeboval.

Pak se podívám do mailu, přišel mi novej. Kolega se mě ptá, jak se z práce volá do Slovenska. Jako správný technik jsem mu odpověděl, že je to jednoduchý, jenom fígl je v tom, že ven se volá přes nulu. A já si myslel, že tohle v práci ví každej.

Ale jak vidno, asi ne.

A nakonec to přišlo. Zavolal mi zákazník, že má Windows 95 a nejde mu připojení. Aha. Zkusil jsem se podívat, jestli vím, nebo najdu, jak se ve WIN 95 nastavuje připojení. Nevím a ani to neumím najít, tak jsem ho provázel podle W98. Myslíte si, že se mi to povedlo? Ani náhodou. Pan technik přepojoval na své budoucí kolegy, techniky.

Ale co. Po velkém úspěchu jednoho antraxovýho dopisu, co jsem poslal na druhou stranu republiky, přemýšlím o něčem extra šíleným. Třeba o kopretinách. (Po mojí povídce o hledání chlapa asi s despektem čtete jakejkoliv nesmyslně znějící řádek, co?
🙂 ) Zatím ale nemám v hlavě vůbec nic, tak jedno skřítě bude muset ještě chvilku počkat.

A doufám, že moje kouzelný papírky přijdou vhod.

No, raději končím, než na mě někdo zavolá protidrogovou centrálu 🙂

Aloha.