chlapa hledala.

(Tohle je fakt extrémní psycho. Nečtěte to, fakt vás varuju. Jakékoliv negativní komentáře budu mazat. Protože já vás varoval předem, vážení)Bylo ráno a ohnivý kůň jel opět zapálit duhu. Telegrafní sloupy rozkvetly a začaly chytat první ptáčky zpěváčky co si na byciklech právě vyrazili po cukrové vatě na procházku.

Hedvika otevřela oči. Pozdravila koně na obloze a dala dobrou noc kočkám, které právě odcházely z nočního lovu hvězd. Velkému lopuchu, na kterém ležela, narostla kola a dal se do pohybu.

„Autobus“ pomyslela si Hedunka. Jo, tohle rozhodně nebyl autobus. „Ale jsem autobus.“ pozdravil jí autobus medovým hlasem a pak vesele vzlétl mezi cukrovou vatu, rozradostněn tím, že s ním někdo mluví.

Hedvika se podívala do okénka. „Copak bys chtěla, Hedu?“ zeptalo se jí okénko. Hedvika zasněně pohlédla na hořící lízátka na obzoru a řekla: „Chtěla bych klovnout nějakýho kosáka.“
„Není problém.“ zašvitořil autobus a začal hopskat přes kopečky tou nejkratší cestou ke svému cíli.

Pak vystoupila. Brouzdala se travou a měsíční paprsek zpíval ódy na její sandále. Ale sandál zůstal v trávě a vůbec nezpíval. Kopretiny plakaly a měsíc už dál nekoukal, co se děje. Ale slzy skropily sandál a ten mohl létat s Hedvikou dál.

„Kos kos … kosáku!“ ozývalo se z trávy. Hedunčiny oči se rozeběhly travou a po chvíli skákání našly, co hledala. Byli to kosáci. Lovili právě vlky při jejich obřadním tanci s lidmi. „Kos … co chceš?“ zeptal se jeden kosák Hedy. „Prý jsi nás chtěla klovnout!“ namítnul další.

„Jo, chtěla jsem klovnout kosáka.“ řekla zamyšleně Hedvika. „Ale tím jsem myslela chlapa.“ dodala pak a oči jí znovu vyletěly z důlků. „To my nejsme.“ řekl jeden kosák a zobnul vlka. „To musíš jinam.

A tak Hedu sedla na stéblo trávy a rozhodla se sjet duhu. Duha byla ale proti a tak musela dál sjíždět jenom trávu. A pak přijela ke kašně. To bylo dobře, protože zima udeřila a z těch ledovců bylo Hedvice vedro.

Přišla blíž a slunce pražilo až tekly dlaždičky. A tekla i kašna. Hedvika jí ochutnala. Bylo to Frisco. „Já chci kolu light.“ vzlykla si Hedunka. „Nemáš růžový tričko.“ odpověděla kašna. To byla škoda, ale v duze byla růžová a tak Hedu česala duhu až růžovou vyčesala.

„Tady máš kolu light.“ odpověděla kašna. „A až budeš chtít klovat s kosákem, tak sem přijď. Ale jenom 7. května. To si jenom na mě zakloveš.“
„No jo, ale to musím nejdřív nějakýho klovnout.“ povzdechla si Hedvika.
„Vím o jedný sově Hlově co má hodně v hlavě a ta ti pomůže.“ odpověděla kašna.

A Hešu si jak ta žába sedla na pramen a kvákla. Žába skákla hodně kvákla a pak skákla nedoskákla byla v lese. Pastelky rostly ze země pro všechny veselý lidičky a špičkami čechraly duhu a sály z ní všechny barvičky pro ty lidičky.

Přiběhly veverky v montérkách a podaly Hešunce pastelku co zářila duhou stejně jako její oči. A zář rozstla až do telegrafních sloupů, co se točily jak ty vrtulníky a vrtulníky se jak ten sníh začaly snášet na ten les.

Sněžilo a bylo horko až praštělo. „Hledám sovu Hlovu co ví koho klovu.“ zakřičela Háčko až na zem spadlo plastový céčko. „Podívej se do lesa.“ řekla veverka Terka co tu byla od úterka. „Ale sova Hlova má ráda marcipán.“ řekla Bětka co je tlustá jak ta pětka.

A tak Hedunka vylezla na černou pastelku, co vypadala jako borovice. A na borovicích roste marcipán a Hešunka ho loupala pro sovu Hlovu co ví koho klove i když zrovna neklove, protože kašna točí frisko každý den.

A pak houkla sova Hlova, co tu byla znova. „Sovo Hlovo. Chci klovnout kosáka.“ hlesla Hedu tiše. Sova Hlova zakoulela očima, jako s kolotočem a Hešunka se vozila na kolotoči a vzpomněla si na koně i telegrafní sloupy a kolotoč zpíval a točil se dál a dál až najednou došel proud.

A Hedu byla zpátky a sova Hlova na ní koukala dál. „Já vím, jak klovneš kosáka.“ houkla znova když marcipán loupla. A duha už byla skoupá a odmítala tančit, i telegrafní sloupy už dál nekvetly.

„Co mám udělat?“ zeptala se Hedvika.

„Vše, co musíš udělat, je probudit se. Zapomeň na ten sen a probuď se, zbytek už příjde sám.“ odpověděla moudře sova.