a trošku si psát o tom, proč píšuNebo spíš teď moc nepíšu. To je asi to první, o čem se mi tak nějak chce napsat, proč nepíšu. Ale asi trošku začnu někudy jinudy. U Happy se mi líbil jeden článek, že jedněm blogům věří ale úplně všechno, co na nich autor napíše… a u jiných nevěří ani čárkám a spojkám.

Tak mě nějak napadlo, do jaké kategorie u Happy asi patřím já. A navíc jsem si přečetl teď její článek, který popisuje její pátrání. Nejprve se odhalovala (škoda, že jenom duši 🙂 a pak zase zakrývala.

Já jsem asi ve fázi zakrývání. Teď mám extrémně pesimistickej týden. Krom toho, že jsem si stihnul uhnat zánět levý spojivky a angínu zároveň (dvojité dávky antibiotik spojené s docela zajímavejma horečkama…) tak se mi samozřejmě přihodily i další dost hnusný záležitosti.

A mě se o nich prostě nechce psát a tak radši nepíšu teď vůbec. Prostě tak nějak není o čem. Nebo je o čem, ale když se mi o tom nechce psát, tak asi fakt není o čem.

A navíc si říkám, a stále opakuji. Klasickou bloggerskou otázku: „Mám já to vůbec za potřebí?“ Když už si myslím, že jsem začal používat styl psaní takový, co spíš pobaví, ale neurazí, vždycky se objeví nějakej ten jouda co má tu touhu mi říct, že když používám pubertální styl, budu asi puberťák.

Vážení, krizi puberty mám právě za sebou a teď mám krizi z toho, že se mi začíná blížit krize středního věku.

No nic, alespoň jsem nakrmil vaše čtečky jedním odkazem…