a Gormieho tajemstvíDnes ráno mne probudil budík i Muchláček. Muchláček tím, že na mě spadnul a budík mě vzbudil prostě tím, že budil. Což je popis jeho práce. Proto se třeba jmenuje budík a né spacák, který je tu od toho, aby vás nechal vyspat.

Budova 17, blesklo mi hlavou. Doktorka. Přejel mi mráz po zádech. Budu muset prokázat, že jsem žil zdravým a plnohodnotným životem! A navíc, čeká mě předpeklí jménem Čekárna.

Mám přeci PDA! Zahlaholil jsem hlaholivou hlaholicí. Vesele přejdu k PDa, kde mám již chvíli nainstalovaný Transport Tycoon De Luxe, zapnui ho a čeká mě hláška: Kritický stav hlavní baterie. Prosím nabijte. A PDA se vypne.

Nevadí, mám přeci nabíječku! Píchnu PDA na nabíječku s tím, že tak do dvou hodinek to bude nabitý. Jenže. Jenže autobus mi měl jet za deset minut. Což znamená, že se mi PDA asi nenabije.

Letím na autobus a drtím do mobilu (od zaměstnavatele na pár dní půjčený Samsung E720) svůj první příspěvek o tom, že jedu do budovy 17. A koho nepotkám? Ano, paní Gormiovou. A ta mi prozradila ono strašlivé … tedy, vlastně nádherné tajemství, co se v rodině Gormieho událo. Ano, už nemusím pro kokain chodit tak daleko, jako doposud 🙂

Konečně se dostávám do budovy 17. Procházím kolem vrátnice a že půjdu rovnou za Doktorkou. „Stát! “ zahřímal obrovitý svalnatý strážný ve vrátnici. Začal jsem se strachy potit.
„Éh… já… jdu za Doktorkou.“ vypravím ze sebe opatrně.
„Jméno?“ praví mocným hlasem strážný a venku právě zvadnou dvě kytky.
„Bo … Bosonožka.“ vypravím ze sebe své příjmení.
„Vezměte si pořadový číslo!“ zavelel mi a joystick u jeho počítače se postavil do pozoru.

Vzal jsem si číslo. 4895. A konečně mohu do Čekárny. „Číslo 22!“ ozve se ze dveří. V rohu Čekárny se postaví babička a začne se šourat ke dveřím. Alespoň mám místo volné.

Usadil jsem se vedle jednoho postaršího pána. Odhadem mu bylo tak 98, možná trochu víc. „Té paní bylo asi tolik, jako tobě mladíku, když sem vešla.“ povídá mi seschlým hlasem. „A kdyby tě to zajímalo, tak já jsem si jí tady vzal a zestárli jsme tu spolu. A mám číslo 23.“

Pochopil jsem, že když jsem zapomněl nabít své PDA, tak jsem udělal asi největší kravinu svého života. o kus dál jedna paní háčkovala dečku. No, dečku. Jak se říká dečce, kterou nepřetržitě háčkujete asi tak padesát let?

A to jsem od Doktorky potřeboval jenom předepsat prášky.

„Paní Nováková zemřela při výslechu u Doktorky!“ neslo se náhle Čekárnou. Onen starý muž vedle mne zbledl ještě více než byl předtím. Pochopil jsem, že to asi bude pan Novák. „Moje jediná láska!“ pravil pak a hroutil se k zemi.

Snažil jsem se, seč to šlo, ale nebylo mu pomoci.
„Díky mladíku za tvou snahu.“ zasípal pak stařec. „Vem si moje číslo. Ty ho upotřebíš!“ Měl jsem číslo 23. Byl jsem na řadě.

Bohužel, výslech u Doktorky si nepamatuji. Jediné, co vím, je, že jsem se díval do jakéhosi víru a slyšel jsem slova „Alkohol je špatný! Cholesterol je špatný!“

Ale léky jsem dostal a to je všechno 🙂

Na závěr by Tasselhof rád uvedl do pořádku pár maličkostí:
– Budík umí více, než budit.
– Ve spacáku se dá dělat víc věcí než spát.
– Gormie neprodává kokain. Ale pokud chcete hero… no, o tom jindy
– V budově 17 je na vrátnici milá paní
– Nevydává pořadová čísla
– Nikdo nezemřel
– V Čekárně nebyl nikdo s příjmením Novák
– Nebyl mi vymyt mozek
– A byl jsem na alerglologii, takže i to s alkoholem není pravda.

Ale zbytek je pravdivý a autentický příběh o tom, jak jsem byl v nemocnici 🙂

Dobrou noc

A Ergo: Mám smazaný cookies, takže se mi nic nezobrazuje. Ale on ti jistě někdo rád vyfotí obrazovku s doporučenými blogy 😉