A hledání svatého grálu

„Konečně! Tady to je!“ Stanul kapitán strong před horou Mount Everest. Nikdo by neřekl, že právě tam se může svatý grál skrývat. Ale byl si jistý. Více než jistý. Jistější, než jistý. Byl si absolutně jistý.

Svaté písmo po celá ta tisíciletí skrývalo strašlivou odpověď. Stačilo pouze přeložit Bibli do jihotibetského dialektu psaného v čínštině a číst jí odzadu po sloupcích.

Zprvu to vypadalo jako nesmysly, ale když vynechal každý třináctý znak a každý třetí posunul o dva doprava a vzešlo konečně čitelné sdělení. Ano, jedině v písmu svatém se dá nalézt pravda!

Stál před starodávnou chodbou, kterou mu prozradily umně překreslené skicy Leonarda Da Vinciho Madonny. Ta skrývala konečné řešení. Byl sám, neozbrojen. A byl natolik pohroužen do rozjímání, že si ani nevšimnul, že za ním někdo stojí.

„Ruky vjerg, kapitán Strong.“ ozvala se za ním nezaměnitelná ruština s německým přízvukem generalissima Kerpoffa. Nezbývalo mu nic jiného, než ukrutného Kerpoffa uposlechnout.

„Teď vám to vytmavím!“ pravil temně temný Kerpoff a nasadil si černé brýle.
„To asi máte tmu před očima.“ usvědčil ho Strong z tmářství.
„Musel jsem být jako ve tmách, když jsem vás na Sibiři nechal uprchnout. Ale dnešek bude pro vás černým dnem.“ tmavil dál Kerpoff. „Ale nejdřív mi přinesete ten svatý grál!“ dodal pak tmavým tónem hlasu.

Stronga jako kdyby zahalila tma. Viděl to černě. Přímo se mu zatmavilo před očima. Nezbývalo, než tmářovi přikývnout. Kerpoff měl totiž s sebou celou armádu svých hrůzných poskoků a Strong neměl šanci je porazit.

„Ale všichni přece víme, že grál není kalich!“ ozval se kdosi. Strong i Kerpoff se na něj nevěřícně podívali. Stál tam jakýsi mužíček s knížkou v podpaždí. Byl to Luise Olive. Tvůrce nejnovějšího bestselleru „Šifra mistra Tasselhofa“.

„Vy tam půjdete také s ním!“ rozhodl v pikosekundě nanosekundy Kerpoff, „A kdybyste náhodou chtěli utéct, půjde vám po stopách můj nejnovější miláček. Medvěd plivající plazmu, kterého jsem speciálně vycvičil na pach svatého grálu.“

„Jak jste to dokázal?!“ vykřikli oba muži současně překvapením.
„To se nikdy nedozvíte!“ odseknul Kerpoff, „A teď už běžte!“

Strongovi to trvalo snad roky, než se obrátil a vešel do tmavé jeskyně. Třeba získá na chvíli grál sám pro sebe a bude moci čerpat z něj tu neuvěřitelnou sílu, nebo … Ale ten Luise Oliva mu to hatil.

Kráčeli temnou chodbou bez jediného slova. Sestupovali dále do temné chodby plné malých slizkých kvádříků a stále mlčeli. Ušli asi dva kilometry a stále nevydali ani hlesu. Prošli neuvěřitelnými scenériemi zkamenělých dinosaurů, aniž by měli jediného komentáře.

„Taky už vás nebaví, že tak dlouho mlčíme?“ prohodil konverzačně Strong.
„Jo!“ odpověděl Autor. Oba muži vyděšeně vzhlédli vzhůru, tázavě se na sebe podívali, a pak šli mlčky dál. Pak ale Olive prohodil: „Není zvláštní, že jsme urazili takovou dálku a ten medvěd se ještě neobjevil?“
„Ano,“ odpověděl Strong, „jindy bychom s ním již bojovali na mnoha stránkách a kde nic, tu nic.“
„Třeba ztratil stopu.“ odtušil Olive.
„To není možné, tato chodba je jediná, co tu vede. Žádné bludiště, nebo tak.“

Ale nežstačili Autorovi vytknout nedostatek akce, objevila se náhle před nimi trhlina. Tohle je donutí přestat myslet na toho medvěda!

Skála se zde pohla a uvolnila místo pro asi 30 metrů širokou neuvěřitelně dravou řeku, která se řítila kamsi do hlubin. A pokračování chodby bylo asi 200 metrů dál proti proudu. Donutí toto naše hrdiny k nějakému komentáři?

„Pohoda.“ Hlesl Strong.
„Nuda,“ zívnul Luis Olive. Oba dva muži byli totiž neuvěřitelně zdatnými plavci, takže dvěstě metrů proti proudu dravé a ledové řeky pro ně nebyl žádný problém. A tak to ani nemuseli nijak zvláště komentovat.

Ale zrovna v momentě, kdy se oba muži chtěli vrhnout do běsnícího proudu řeky, se skála pohnula! A vchod na druhé straně se jim vzdálil na více než kilometr! To je snad již donutí ke konverzaci!

„Počkejte tady“ prohodil stroze Strong a bez váhání se vrhnul do zpěněných vln, aniž by si předtím řádně a na několika stránkách nezkonzultoval celou situaci se svým tichým a introvertním společníkem.

Vzpomněl si totiž na své dětsví. Kapitán Strong jej měl totiž ohromně kruté. Jeho rodiče jej totiž jako malé dtě vyhodili uprostřed oceánu. Naštěstí se ho ujmulo hejno delfínů a on vyrůstal mezi nimi.

Naučil se jejich řeč a jejich zvyky. Také přišel na principy zadržování dechu, aby vydržel déle, než půl hodiny pod vodou. Už v deseti musel umět plavat 50 km/h, aby stačil svému kmeni. A to teď v ledových vodách kdesi v nitru Mount Everestu zúročil do poslední kapky!

Netrvalo ani pět minut a byl na druhé straně. Jenom zamával svému tichému příteli na znamení, že je vše v pořádku a chvátal dál. Musel se alespoň na chvíli zmocnit svatého grálu! Třeba z něj nasaje tu pravou sílu! Není to kalich! ozývala se mu neustále slova jeho společníka. Jakoby náhle k němu mluvil!

Ale to již stanul na místě nejsvětějším. Svatá svatyně svatého svěcení. Vysvěcená svatou vodou svatého světce, který si nepřeje být jmenován. A uprostřed této kulaté místnosti ležel mrtvý muž. Nejzajímavější na něm bylo to, že byl dočista mrtvý.

„To už vím, ale co dál?“ mžoural do tmy napjatě Strong. A pak onu mrtvolu poznal. Byl to muž. A byl dočista mrtvý. V ruce svíral jakýsi kalich, který ovšem mrtvý nebyl. Není to kalich! ozývaly se mu znova hlasy v hlavě.

A pak Strong onu mrtvolu poznal. Byl to Indiana Thomas, slavný paleontolog a botanik a také znalec svatého grálu. A nyní byl mrtvý. Když ještě žil, měl tisíce obdivovatelek a miliardová konta, která získal pomocí svých dobrodružných výprav. A nyní byl…

„…Dost!“ přerušil své myšlenky kapitán Strong. Musel se soustředit. Mrtvola. Muž. Je mrtvý. Kalich, co není mrtvý. Grál. Není to kalich. Co to ovšem může být? Napadlo ho podívat se do síně mrtvých, kde by mohl najít odpověď.

„Ta mrtvola je klíč!“ říkal si sám pro sebe. „Proč by umíral zrovna tady a zrovna s kalichem v ruce, když to není grál!“ mumlal si pod vousy a hledal jakoukoliv stopu. „Leda, že by chtěl odkázat do síně mrtvých!“

Očima přejížděl po stěně a snažil se rozluštit ony zkratky: „ODS …ČSSD…KSČM…“ četl si pro sebe, ale nedávalo mu to smysl. Tohle klíč nebude. Vrátil se k mrtvole. Byla stále mrtvá. A stále to byl muž. Samozřejmě, že mrtvý.

A pak ho to napadlo. Podíval se dovnitř kalichu, protože jediný kalich … ale to už víte. A tam byla odpověď. Kartáček na zuby. „Heuréka!“ vykřiknul vítězoslavně Strong a kartáček vítězoslavně zvednul nad hlavu.

Byl to Ježíšův poslední kartáček. Ten kartáček, kterým si vyčistil zuby, než šel na svoji poslední večeři. Objevoval se jenom v církví zapovězených legendách, protože Ježíšova příkladná péče o chrup jej činila méně božským. A přitom to musel být jeho dokonalý a zářivý úsměv, kterým si přilákal tolik posluchačů!

A v tom mu kartáček kdosi vyškubl z ruky. Byl to Kerpoff!
„Mwhehehehe!!!“ zahřímal mocným a temným hlasem, „teď je kartáček můj!“
„Proboha, jak jste se sem dostal?“ zeptal se nevěřícně Strong.
„Zadním vchodem, to dá rozum.“ odpověděl Kerpoff a ukázal na docela nenápadná dvířka v sakristii.

„Je jenom můj a vy si tu klidně zhyňte, Strongu!“ dálil se Kerpoff v dál a Stronga zanechal v útrobách Everestu pouze v lehkém svetru a s malým, kapesním nožíkem.

„Snad ho to alespoň donutí vyčistit si zuby.“ procedil skrze své púžasně bílé tesáky Strong a začal přemýšlet, jak se z toho dostane a kam se poděl ten medvěd…

Kaněc filma. Pokračování za uherský rok, když naprší a uschne 🙂