na procházceProcházel se starým, honosným hradem. Byl sám. Ale nevadilo mu to. Na samotu si již zvykl. Šel sám dlouhou chodbou, vedoucí k trůnnímu sálu.

V jeho představách se pod pavučinami opět začaly objevovat tapiserie a intarzovaná okna zářila čistotou. Vzpomněl si na zlaté časy této chodby a místnosti, ke které vedla.

Za obrovskými dubovými dveřmi byl skryt trůni sál. Tyto dveře on ale neotevřel. Ty mohl otevřít jenom král. A toto se naposledy stalo před 20 lety.

Opět se pohroužil do svých představ. Vybavil si rozsáhlý kruhový sál, kde uprostřed jako symbolický střed království stal trůn.

Trůn dva metry vysoký, vytesaný z jednoho kusu kamene. Legenda pravila, že nejprve byl tento trůn a teprve kolem něj vzniknul hrad.

Jiná legenda zase pravila, že jeden z prvních králů dostal ten trůn darem od Druidů, kteří jej pomocí svých čar a kouzel dopravili do hradu.

Ať to bylo, jak to bylo, pravdou bylo, že neexistoval nikdo, kdo by pamatoval vznik hradu, nebo trůnu.

A Druidové jsou již také všichni mrtví, pomyslel si pro sebe. Odmalička chtěl té jedné z mnoha záhad tohoto hradu přijít na kloub. Zjevně ale zemře bez toho, aniž by něčemu z toho přisel na kloub.

Šel dál hradem a stále ho nijak netížilo, že je sám, nebo ten pocit, že je zde něco, co asi nikdy nepochopí. Na oba pocity byl totiž zvyklý.

Zběžně zkontroloval jedny dveře, zda jsou zamčené. Zámek nepovolil. Tyto dveře patřívaly královně. Bože! To byla ženská!

Když si jí král bral, tak on zrovna začal bydlet v tomto hradě. Dokonce přijel s královnou, jako její doprovod. Tehda sloužil jí, ale velmi řád přijal službu u krále.

Byla to svatba jako z pohádky. Dokonce věřil tomu, že někde strašně daleko se příběh jeho královny vypráví, jako pohádka. Tihle dva byli totiž důkazem pohádkového konce „a žili šťastně až do smrti.“

Milovali se až do smrti. Královna byla jediná, která byla u krále, když mu jeho slabé srdce přestávalo sloužit. To ona před dvaceti lety s tváři pokrytou slzami oznámila všem, že král skonal.

A ona se již znovu neprovdala. I když to byla krásná a žádoucí žena. Měla mnoho nabídek, ale všechny odmítla.

A jemu se dostalo obrovské cti. To on držel královnu za ruku, když před rokem skonala věkem. To bylo podruhé, co brečel. Poprvé pro svoji ženu a podruhé pro královnu.

Kéž by jí mohl věnovat pár svých let! Královna se dožila celkem vzato úctyhodných 60 let, ale on zde straší doteď. Stejně si ho asi královna ve službě ponechala jenom proto, že se tolik zasloužil královi.

Kontrolovat zámky může přece někdo mladší a ne starý bláznivý dědek!

Dnešní svět totiž již nepřeje ani králům, ani jejich strážím. Dnešní procházka po hradě byla ta poslední, kdy si mohl říkat hrdě „člen královy osobní stráže.“ Dnes byl ten den, kdy království definitivně zaniklo

Dnes a naposled.