in my mindJsem divnej jenom ja, nebo se tohle deje i nekomu jinemu? Vetsinu casu totiz snim s otevrenyma ocima. Presne podle teorie „moje telo tady musi byt, ale ja ne.“
A kde jsem potom ja? Ja jsem v budoucnosti. Predstavuju si, co se stane. Treba kdyz ja jedu za kamaradem, tak si predstavuju, co reknu ja, co on a tak dale. Proste si povidame v mych predstavach.
Jo, jsem divnej. Ale na druhou stranu, neznam normalniho cloveka, co by blogoval. Vsichni blogeri jsou divni. Smirte se s tim.
Jenomze ja jenom u tech predstav nekoncim. Pak se realne chovam, jako by se to v mych predstavach stalo. Takze treba na kamarada jsem pak nastvanej, protoze me v mych predstavach poslal do… No, k sipku.
Pokud mi nekdo z blogeru chce tvrdit, ze oni jsou normalni, tak mam pro vas drobnou informaci: exhibicionismus neni psychology povazovan za normalni lidskou vlastnost.
Je to jenom v moji hlave, rikam si. Tohle se preci jeste nestalo. Ale co kdyz se to stane? A proc sakra posledni dobou jsou moje predstavy posledni dobou tak pesimisticke?
Dobre, treba mate blog a nejste exhibicioniste. Muze se stat. Proste delam stale unahlene zavery, neumim psat politicky korektne, no a co. Stejne si myslim, ze blogeri nejsou normalni, a vy si muzete tvrdit co chcete.
Tak jsem se timto opet a jako obvykle extremne hlubokomyslnym plkem chtel zeptat: taky trpite takzvanymi sny za dne? Nebo jsem sam? Jediny magor pod sluncem?
No a co, tak se mnou nesouhlasite, no. A myslite si, ze kvuli vasim nazorum na moje nazory spacham sebevrazdu? Ja vim, nemusime se hned hadat, ale celkem me to nastvalo, abyste vedeli.
Tak se na me nezlobte a pokud se vam to porad nezda, tak…
Si laskave prepnete kanal.
Občas se taky takhle zasním. Proč vždycky při hodině dějepisu sním o sexu, je mi záhadou. Pokud ale máš problém mezi rozeznávání reality a snu, nebo tě tohle prostě zajímá, přečti si knížku „Dům spánku“ (Jonathan Coe). Je to beletrie, ale člověk se tam o snech a nemocích s nimi spojenými hodně dozví. A báječně se to čte.
Semtam se zasní asi každý druhý, ne? A jestli ne, tak jsme se zmýlili.Ale spáš se někdy takhle zamyslím, když jsem unavený, terminus technikus pro to mám taky – „čučení do blba“. To nemusí být ovšem doprovázeno zasněním, ale někdy stavem totální nepřítomnosti, zkrátka něco mezi spánkem a bděním.Už radši přestanu žvatlat (takhle po ránu), radši jdu cvičit…
dělám to neustále. neustále si vytvářím paralelní reality. například co bych dělala, kdyby se zřítil dům. nebo kdyby mi teď někdo jen tak zavolal a řekl mi něco, co bych musela řešit, ale nechtělo se mi to řešit před rodiči. ten rozhovor si samozřejmě také přehraju. nebo když jdu na rande: začínám tím, že bude dotyčný příšerný, bude mě chtít znásilnit, nebude mít peníze u sebe, bude to někdo, kdo mě nesnáší a končím tím, že to bude fajn rande:D nu, myslím, že jsi na tom ještě dobře:D
ja jsem rad, ze ziju, tak se nikam do snu chylit nemusim, me staci pivo, holka a kvalitni power metal .)
Jesus: Nech si oxymoróny na olympiádu, saláte…
Tohle já dělám pořád. Hlavně večer, když nemůžu usnout. Představuju si, co by se stalo, kdyby. Od obyčejných věcí až po katastrofické scénáře, kdy zemi ovládnou zombíci. Je to normální.
a ono to není normální? 🙁 Jsou lidi, kterým se ty budoucí (minulé) rozhovory (situace) hlavou nehoní? Mě skoro pořád a většinou proti mé vůli.
všichni kolem jsou blázni, jenom já jsem bloggerka :-)))