a hned jsem si uvědomil zásadní věc.Nebyl jsem oholenej. Ještě štěstí, že jsem si to uvědomil, když jsem zamykal dveře. Vypadal jsem, že bych si dal pětrikorunu. Vrátil jsem se do svý kanceláře to napravit.

Vzal jsem mejdlo, namydlil se a popadnul jsem břitvu. Jo, usmívej se, kreténe, nikdo tě nemá rád, hlásal můj obličej ze zrcadla. Hypotéku jsem nezaplatil už dva měsíce a jestli budu takhle chlastat dál, tak jí asi ještě pěkně dlouho nezaplatím.

Břitva mi svým ostřím stále setrvávala na krku. Nebyl jsem schopen se rozhodnout. Zatlačit a nebo se oholit? Má vůbec cenu hledat nějakýmu cápkovi holku, když to už asi policie vzdala?

Rozhodl jsem si darovat život. „Srabe.“ řekl mi můj obličej ze zrcadla, ale zkusil jsem ho nevnímat. Čekal mě klient a práce. A snad mi dá tolik peněz, abyh alespoň něco zaplatil tý hypoteční firmě.

Jinak na mě asi pošle Ukrajince.

A policie jako obvykle o ničem nebude vědět. KIaždej druhej polda má přece hypotélu. A existujou způsoby, jak udělat placení týhle záležitosti příjemnější…

Radši nemyslet. Znovu jsem překontroloval svůj obličej v zrcadle. „Lepší už to nebude,“ shodli jsme se jak já, tak odraz v zrcadle. Zbývala mi hodina, abychj se dostal do baru.

A to bylo tak akorát. Sice si ten maník asi přečetl ve žlutejch stránkách, kde mám kancl, ale tam přece nebydlím. Zatím ještě pořád mám svůj byt. S pořádnou hypotékou. A asi s exekucí majetku.

Ale ještě pořád ho mám.

A aby si maník myslel, že bydlím jinde než bydlím, tak se s ním setkávám úplně jinde, než bydlím. Jo, trpím samomluvou a jsem paranoidní.

Ale to nemění nic na tom, že mě sledujou.

Dorazil jsem k Epoxidovýmu Švábovi. Jestli v týhle megapoli chcete sehnat levně kvalitní drogy, nebo děvku, běžte do Epoxidovýho Švába. Maj tam dobrý pivo a všechno, po čem toužíte. A taky dobrý informace.

Vešel jsem dovnitř a hned mě pozdravila Jane: „Ahoj T., tak jak se máš, zlatíčko?“
„Skvěle, jako obvykle.“ odvětil jsem a šel jsem rovnou k baru.
Jane pochopila. Měl jsem tu schůzku se zákazníkem.

Jak jsem tak procházel k baru, bylo mi jasný, kdo je mým novým kunčoftem. V tomhle pajzlu okamžitě poznáte někoho, kdo sem nepatří. Kdo je tady poprvé. Je tu novej. Neznalej pravidel. Chlápek zralej na oškubání.

Ovšem já jsem tady známá firma. Všichni věděj, že si na ně došlápnu, když mi oškubou kunčofta dřív, než to udělám já. A tak mu zatím dali klídek. Ale i tak jsem šel rovnou k baru.

Byl to prostě rituál.

„Nazdar Týdžeji,“ oslovil mě barman, „máš tady nějakýho cápka. Čeká tu teprve pět minut. Dal jsem mu Whisky. Vypadal na to, že jí potřebuje.“
„Díky.“ řekl jsem a popadl jsem flašku Whisky.

Poslední desetidolarovka opustila moji kapsu. Ale zákazník si musí myslet, že jsem třída. Jinak nic nekoupí. A já, jestli teda chci ještě žít, pototřebuju dost nutně zaplatit něco tý podělaný hypoteční firmě.

Usedl jsem k podsaditému chlápkovi a podíval jsem se na něj. „Já jksem Šťastný Vočko. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal jsem se ho druhou debilní otázkou, co do mě taky lifrovali v jedný telefonní společnosti.

Obchod mohl začít.

A ještě stále se cítím na to, že to BUDE pokračovat