Vyberte stránku

Všichni na něco čekáme. Jedna dívka právě teď čeká na SMS od jednoho chlapce. O kus dál sedí muž na zastávce a čeká na svůj autobus. O několik kilometrů dál čekají nákladní auta na odbavaní na hraničním přechodu.

A já taky čekám. Taky čekám na zprávu. Mobil pípá, člověk po něm vždycky skočí a … ono nic. Jenom další spam, co mi přišel na mail. Někdo mi posílá řetězý maily typu „pošli tohle dál 15 lidem a všechno se ti splní“.

Kolik těhle mailů jsem vůbec smazal?

Zrekapitulujme si to: Na stopadesát let dopředu nebudu mít žádnej sex, všichni moji přátelé zemřou do pěti minut (doporučuju, abyste mě honem rychle začali nenávidět, jinak jste jasní), nikdy nebudu mít štěstí a vůbec … do deseti let budu mrtvej.

A to všechno jenom kvůli tomu, že jsem neposlal ani jeden podělanej řetězovej mail.

A přitom stále čekám. Waiting for life to go by. A ono pořád nic. Jenomže teď nějak nemám sílu na nic víc, než jenom tu sedět a čekat. Čekat, co se stane v nejbližších deseti minutách.

A při tom všem se dívám na Supermana. Pamatujete si toho muže? Christopher Reeve se jmenoval. Štěstí si s ním zahrálo pekelně hnusnou hru. A on to nevzdal. Zatnul zuby a začal s tím něco dělat.

Až jednoho dne pohnul ukazováčkem na ruce.

Koukám na dokumenťák o chlapovi, co to nevzdal a jenom tady sedím a píšu další divnej hlubokomyslnej plk. Zajímavý ovšem je, že mezitím se moje čekání vyplnilo.

Mám podzimní depresi a potřebuju asi dostávat zprávy každejch pět minut.

V Japonsku věří tomu, že když kýcháte, tak na vás někdo myslí. V mém případě by to asi byly pěkný záchvaty. A vůbec, věří tady vůbec někdo na telepatii?

Jednou jsem to zkoušel a nefungovalo to. Třeba jsem asi na toho druhýho nemyslel moc silně. Nebo prostě přenos myšlenek na dálku prostě nefunguje. Čemuž taky napovídá fakt, kolik je na světě mobilních telefonů.

Kdyby ta podělaná telepatie funguvala, nepotřebujete přece mobilní telefon.

Nejsme tak trošku zhýčkaní? Maminka mi opřednedávnem ukazovala milostné dopisy od svého tatínka. Jo, když mojí mamince bylo sedmnáct, byla pošta asi to nejlepší, co se dalo využít.

Představte si to. Pošlete dopis, kde tomu druhýmu sdělujete svoje city a minimálně jeden týden čekáte na odpověď. Jak to tenkrát ti lidi mohli vydržet? Dneska si pošlete SMSku a když ten druhej neodpoví v rámci jednoho dne, jste naprosto na větvi.

A čekat celej týden na odpověď? Zvládnul by to vůbec někdo z vás?

Cože to ten Reeve říkal? Měli bychom zkusit hledat to nejlepší v nás. Není potřeba být Superman, abyste něco dokázali. Tak laskavě přestaňte dřepět na zadku a děte něco udělat.

I ta nejdelší cesta totiž začíná pouhým krokem.

Jo, a když kýcháte, zkuste to s těma Japoncema. Třeba maj kluci šikmooký pravdu. Víte přece, že jsou vždycky o krok napřed.

Jenom doufám, že než vymyslej telepatickou komunikaci, tak já už budu dělat někde jinde.