Reakce na oTcTeda, jestli jsi milý oTc četl i historii na mým blogu, tak já jsem klasickej příklad. Taková nádherná sinusoida. Jednou píšu naprosto otevřeně a jindy mi dělá problém napsat i o tom, že jsem byl ve škole.

Řeknu ti to takhle: Zpočátku jsem svůj vlastní blog chápal jako svůj osobní deníček. Kam si můžu psát co chci, kdy chci a jak chci. Ale začali mi na blog chodit lidi. A já se začal snažit psát pro ně.

Prostě mi dělá docela dobře, že na tom počítadle mi tu naskočí tak 20 – 25 IP denně. A když vydám příspěvek, tak sem najednou nalítne asi tak 40 – 45 unikátních IP.

A člověk si řekne: Chci těch lidí na svém blogu ještě více a chci, aby se jim tu líbilo. Taky sám sebe považuju za spisovatele a mám tendenci sepsat knihu. A ta moje tendence je dokonce tak daleko, že jsem dostal celkem vzato seriózní nabídku na knihu.

Jenom by mě zajímalo, jestli vůbec kdy dojde k realizaci…

Proč sem píšu jednou za uherskej rok je z důvodu, že po jednom roce blogování jsem doznal, že vydat jeden příspěvek denně je pěkná dřina – zvlášť, pokud se snažím o nějakou kvalitu příspěvku.

Možná se na to vykašlu a občas sem napíšu něco nehodnotného … jako třeba tento příspěvek a ten předchozí.

Ještě je to všechno kombinovaný s tím, že já fakt rád bavím lidi. A docela bych rád, aby se lidi nad mejma textama zasmáli. A vem si to: Vymysli každej den jeden příspěvek, co bude hodnotnej a ještě k tomu bude vtipnej.

Hezké, že?

Plus mám ještě vždy výčitky svědomí, že místo tohoto bych měl psát třeba diplomku, nebo tak nějak.

Ale zpět k tomu blogu: Je hezký to psát jako deník. Ale piš si svoje niterné názory na věci, když tě čtou lidi, co je znáš osobně a mnohé z nich docela často potkáváš?

Prostě mi připadlo lepší psát o něčem jiném, než jsem já. Jakmile tu píšu já a své každodenní slasti a strasti, tak je to dlouhý, nicneříkající hlubokomyslný plk.

Takovej Strong přivede rozhodně víc návštěv, než třeba tohle.

Každopádně stále hledám, jak „zaobalit“ své denní strasti a slasti. Já se bez toho prostě neobejdu…