ve StředoměstěBylo nebylo, ale spíše bylo než nebylo, protože jinak bych to nemohl vyprávět. Za devatero lesy, devatero řekami a devatero horami žila byla pohádková říše. A přesně ve středu té říše žilo bylo město Středoměsto.

Bylo to město velké a honosné. Lidé zde chodili oblečeni jenom do nejlepších oblečení, jako kdyby chtěli svému okolí ukázat svoji vznešenost a učenost. Ve své pýše město hledělo jen samo na sebe a úplně zapomnělo na své okolí.

Lidé ze Středoměsta zapomněli, že jsou stále v pohádkové říši. Že nedaleko je les plný pohádkových skřítků a jiných stvoření. Středoměsto přestávalo na tyto bytosti věřit a to je pro pohádkové bytosti to nejhorší, co se jim může stát. První to začali pociťovat skřítkové, protože jsou ze všech bytostí nejmenší.

I sešli se skřítkové a šotkové jednoho parného letního dne na duhovém paloučku kdesi uprostřed lesa. Stařičký skřítek dědeček pohlédl na sněm mladých a rozdováděných skřítků a i on sám pomalu viděl, jak mu blednou před očima. Lidé je ke svým životům tam ve velkém, zářivém Středoměstě už asi nepotřebují, proto pomalu mizí.

„Tasselhofe,“ vybral si skřítek dědeček jednoho ze skřítků, „ty jsi již pomohl spoustě pohádkových bytostí. Dokázal jsi proměnit prosté lidi v prince a princezny. Teď my, skřítkové, budeme potřebovat tvoji pomoc.“

„Vím toho mnoho, ale to, jak zabránit mizení, doopravdy neznám.“ odpověděl Tasselhof a na jeho jinak veselé tváři se objevil smutný pohled.
„Je to jednoduché. Prostě pomáhej lidem ve Středoměstě. Třeba si jednoho dne uvědomí, že tě potřebují a pak tě zase budou vidět.“ poradil mu skříteček dědeček. „A nyní běž a pospíchej! Každý den je pro nás drahý!“

Skřítek Tasselhof neváhal ani chvíli. Rychle si nasadil svoji nejlepší čapku a poklusem vyrazil nejkratší cestou ke Středoměstu. „Nejspíš mě už ani nebudou pořádně vidět, ale kdyby, tak musím vypadat dobře.“ říkal si sám pro sebe, když kráčel k honosnému Středoměstu. Měl na sobě to nejlepší. Kalhoty jenom s jednou záplatou, sváteční vestičku a čapku.

Když přišel do Středoměsta, nestačil se divit. Nikdo si jej nevšímal. Všichni chodili po ulicích ve svých honosných šatech a ani sami sebe navzájem nezdravili. Jak tady mohu pomoci, když nikdo po nikom nic nechce? Zoufal si Tasselhof a tiše z obrubníku sledoval dění na ulici.

Stále si jej nikdo nevšímal. Stále se po něm nikdo neotočil. „Možná to bude tím, že nosí všichni nos tak moc nahoru, a mě, malého skřítka ani nevidí.“ utěšoval se Tasselhof a stále marně hledal kohokoliv, komu by mohl byť jenom trochu pomoci. A najednou si jich všimnul.

Ulicí procházeli dva, co se dívali na sebe. Lukáš a Pavlína. Dívali se na sebe a smáli se na sebe. Jejich teplo zahřálo Tasselhofa na srdíčku i na tu dálku. Těch se musí držet! Konečně někdo, kdo si všímá něčeho víc, než sám sebe!

Skřítek opatrně vyrazil přes ulici a jal se onu dvojici sledovat. Hřál se v jejich teple a užíval si jejich vřelých dotyků! Jako kdyby kolem těch dvou tály ledy, všimnul si. občas se totiž na ty dva někdo zvědavě podíval a i muškáty na oknech začaly kvést, když tihle dva prošli okolo.

A najednou se ona pustila Lukáše, řekla mu „Ahoj“ a zašla do svého příbytku. Tasselhof nechápavě stál na ulici a sledoval to krátké rozloučení. A ten kluk to snad bral jako samozřejmost! To jí ani nechtěl dát pusu na rozloučenou? Hoří v něm plamen lásky a spokojí se s jedním jediným ahoj. Tomu se musí pomoci.

V tom si ale skřítek uvědomil, že během svého dumání nedával pozor, kam mu zmizel Lukáš. Ten už totiž odcházel pryč, zřejmě k sobě domů. „Počkééééj!“ zakřičel z plných plic Tasselhof, ale kluk ho neslyšel a klidně šel dál.

„Tak on nejen, že mě neviděl, ale taky neslyšel.“ řekl si pro sebe skřítek a řekl si, že to tak nenechá. Co mu jen jeho malé nožičky stačily, rozběhl se za Lukášem. „Čekéééj! Nenechávej mě tadýýý!“ křičel pořád z plných plic, ale vypadalo to, že mu to není nic moc platné.

Kluk se mu pořád vzdaloval a Tasselhof se musel proplítat mezi nohama nicnevšímajících si kolemjdoucích. Skřítek běžel tak rychle, až mu čepička vlála, ale pořád to nebylo dost. „No tak počkej, povídám!“ zkusil to ještě jednou a tentokrát to začalo vypadat nadějně.

Lukáš se zastavil a nevěřícně se ohlédl. Jako kdyby slyšel malý hlásek. Že by to byla Pavlína? To ale není možné! Díval se ale moc vysoko, takže Tasselhofa neviděl. Byl zvyklý se dívat vysoko, protože ve Středoměstě je to už prostě zvykem, mít nos vzhůru.

Ale tohle krátké ohlédnutí stačilo skřítkovi k tomu, aby se dostal blíž. „Tady dole!“ houknul znovu na kluka, co se mezitím zase vydal na cestu sám domů. A teď už byl tak blízko Lukášovi, že ho ten viděl.

„Kdo jsi?“ zeptal se a zvědavě si maličkého udýchaného skřítka prohlížel.
„Jsem Tasselhof a chci ti pomoct.“ dostal ze sebe skřítek mezi jednotlovými nádechy a dál lapal po dechu.
„Jak mi můžeš pomoct? Ty, takový maličký tvor?“ ptal se dál Lukáš.
„Vem mě na rameno, a já ti všechno budu vyprávět.“ odpověděl mu Tasselhof, a aniž by čekal na souhlas, začal šplhat na kluka.

Jakmile mu vlezl na rameno, mohl mu klidně šeptat do ucha. A Lukáš šel dál zamyšleně domů, hlavu nakloněnou na stranu, aby slyšel lépe rady o lásce, nevnímajíc své okolí. A okolí nevnímalo jeho, ani Tasselhofa.

Dědeček skříteček si prohlédnul své skřítky a najednou si všimnul, že všichni, byť o malý, malinkatý kousek, získali zpět svoji barvu. „Povedlo se mu to.“ řekl si pro sebe a vesele začal skotačit po duhovém paloučku.

A vy, až vám bude připadat, že na vás volá malý hlásek, podívejte se taky tam dolů. Třeba tam stojí malý, udýchaný skřítek, co se vám snaží pomoci…