se asi nekona…Je zajimavy, ze i kdyz je podzim, tak mam nejakou divnou depku. Asi na me doleha to, ze jsem proste asi nejakej jinej. Takze vlastne divnej.

Predstavte si tu situaci. On je v depce a ona mu pomaha z te depky. Pisou si, telefonuji si a pak se setkaji osobne.

On pri osobnim setkani zjisti, ze se mu ona libi dokonce i fyzicky. On ma z toho zpocatku depku, ale pak se rozhodne k radikalnimu kroku: Vyzna ji lasku.

Ona odpovedela nejspis kladne a jsou nejakou chvili spolu. Jenze… Jenze tenhle clovek dokaze byt pekne protivnej a celkem vzato, vetsinu casu resi pouze sve problemy.

Resi je prakticky porad a resi je verejne. A resi je s vicero lidma. A moc se nezajima o to, zda to toho druheho zajima. Treba si ani nevsimne, ze ten druhy ma taky problemy a potreboval by je resit.

Brokolice se musi totiz jist ve dvou, vazeni. A tak jsem se moc nedivil, kdyz mu ona rekla, ze potrebuje pauzu.

Jo, jsem mozna ve svych usudcich naprosto mimo, ale kazdy mame pravo se mylit a treba i seredne.

Zajimavy ovsem je, ze on z toho nema zadnou depku. Hned si najde jinou a je z toho okazale stastnej.

A vubec se s tim netaji.

Vzpomnel jsem si na Borowillskou veverku, ktera potrebuje pul roku na to, aby se mohla znovu zakousnout do brokolice.

Tak si pripadnu nejakej divnej, kdyz stale pojidam stejnou brokolici, i kdyz jsou moje problemy davno pryc.

Pripadnu si nepatricne, kdyz se snazim psat pohadku v realite. Pripadnu si trapne, kdyz se pokousim o „and they lived happily ever after“.

Najednou mi pripadne, ze tohle se preci nedela. Zrejme porusuju nejaky nepsany chlapsky zakony.

A delam to jeste k tomu rad.

No jen si to predstavte