Aneb Tassl v akciKdysi dávno jsem psal o Shadowrunu v Hradci Králové. Stále jej provozujeme, i když se ze Shadowrunu stalo postupem času dračí doupě, ale to už je detail. RPG jako RPG, že?

Tak jsme se setkali před Hradeckou Ymcou a marně jsme čekali na jednoho našeho kamaráda. Když v tom kolem procházel mírně … no řekněme notně opilý pán.

A povídá: „Co vy tady takhle brzo ráno ve čtvrtek. Máte už spát!“

A ve mně se probudil Tassl. Škoda, že jsem tam nebyl sám, asi bych si s pánem moc hezky popovídal. Protože já na to: „Ale ono je už sobota půl pátý, takže vstáváme do práce.“

A on na to: „A kam teda jdeme do práce?“

Já: „No nikam, vždyť je sobota.“

Chlapík se na mě podíval takovým zajímavě zvláštním pohledem. A já v tu chvíli měl pocit, že vidí Tasselhofa. A nebo byl prostě tak opilej, že Tasslovi odpovídal ve skřítkovském stylu.

„A jak to teda s nima je? Mají se rádi, nemají se rádi, chodí spolu?“ zeptal se mě lišácky a očička mu jenom světélkovala. Tassl kdesi uvnitř mě se usmál a vyskočil ven

„Už se přeci rozešli, je to hrozně dávno.“ povídá Tasselhof. A chlapíkovi očička jenom svítila. Nebyl moje odpovědi vůbec schopen pobrat. Chvíli jenom tak přemýšlel a pak povídal: „Vy jste ale zvířata.“

Já jsem se ovšem rozhlídnul a pochopil jsem, že zbytek party to vůbec nepovažuje za zábavné.

Bavit se s opilcem na ulici není normální, bavit se s někým v divných větách už vůbec není normální. Tohle přeci se nedělá. Správné a normální je si těchto lidí nevšímat.

Zavřít, zabednit a zapomenout, že taky něco takovýho existuje. Pochopil jsem, že pokud chci být alespoň trochu dál přijímán skupinou mých kamarádů, tak bych to měl nějak ukončit.

„Hele, pane, popovídáme spolu?“ podíval se na mne prosebným pohledem onen pán. A Tassl kdesi uvnitř mne zaškemral: „Prosím ano.“

„To asi nepůjde.“ povídám já.

„A proč?“

„Protože jsme přeci zvířata. A zvířata nemluví.“ odpověděl za mě Tasselhof. Alespoň mi ve skřítkovským stylu pomohl zakončit to, co jsme jako dva rarášci započali.

„Hele, já si teď jdu pro pivo. Takže jestli chceš, tak já budu tam.“ odpověděl mi onen pán a začal se brát na odchod. Zbytek z party na mě koukal jako na naprostýho blázna.

A já jsem si bolestně uvědomil, jak moc se někdy snažím být normální. Snažím se zapadnout do řady, ze které neustále vyčnívám. Ale o tom asi bude jiný hlubokomyslný plk.

Každopádně onen pán mě docela hodně pohladil po duši. Jednou za dlouhou dobu jsem potkal někoho, s kým jsem se mohl bavit na stejné úrovni. Někoho, komu raráškovsky světélkovaly očíčka.

Jenom ten alkohol by mohl ubrat…

Jo, takovýhodle člověka můžete zavřít jako blázna a nebo obdivovat jeho genialitu. Svým projevem a těma očima mi nejvíce připomínal Wericha. Génia mezi rarášky.

Ale taky byste ho mohli zavřít jako blázna. Zamknout a zapomenout, protože on není normální. A to samý jde udělat se mnou. Buď zavrhnout a zapomenout a nebo přijmout…

Protože já nejsem normální. Já jsem blázen, rarášek a skřítek.

A nikdy jinak.

P.S.: A k tomu všemu jsem dneska zrušil jeden blog. No jen si to představte…