na internetuMožná, že jste si toho všimli. Ale pokud ne, tak vám to raději naservíruju rovnou pod nos. Na ICQ jsem velkou většinu času svého připojení away. Proč to?

Vezměme to pěkně popořáku: Máme tu Tasselhofa. Milého skřítka, který se nestará o nic jiného, než o hopskání po širém světě. Všemu se diví a na svět se dívá jako dítě. Například o kravatě vám Tassl řekne, že je to nesmyslný pruh látky, co vás jenom škrtí.

Málokdo z vás Tasslovi asi přizná, že má pravdu. My všichni vnímáme kravatu jako něco normálního, něco, co patří prostě k životu. Většina z vás by asi Tasslovi předepsala nějaké prášky, aby kravatu viděl, jako kravatu.

Ale máme tu i Pavla. Mladého, nadějného muže, který studuje a pracuje zároveň a nějakým záhadným způsobem to stíhá. Je zodpovědný, pracovitý a myslí na budoucnost.

Pavel je příkladem normálního člověka. Narodil se, studuje a snad i vystuduje, jednoho dne se snad ožení, bude mít nějaké ty děti, a pak zemře. Klasicky, jak je to nám všem souzeno.

Máme tu ovšem jeden drobný problém. Tasselhof i Pavel sdílejí jedno a totéž tělo. To tělo není teda nic moc, ale je to jejich skromný příbytek. A pečují o něj, jak se jenom dá.

Vzniklo několik problémů. Hned ten prvmí problém byl, když se Pavel a Tasselhof snažili dát dohromady. Pavel se snažil dokončit to, co začal Tasselhof, a naopak. To bylo první fiasko.

Pak nastalo období, kdy si Pavel usmyslel, že pro něj není místo. A tak se Tasselhof pokusil zabít Pavla. Ovšem neúspěšně. Pavel zůstal. Sice kdesi hluboko, ale zůstal.

A po nějaké době Tasslova řádění a bezstarostného hopskání a divení se všemu a všem, si Pavel usmyslel, že chce taky žít. Přece jenom, byl v tom těle první, tak má snad na to nárok.

A tak se Pavel pokusil zabít Tasselhofa. Někteří si to pamatují, mnozí asi ne. Tasselhof spáchal celkem vzato okázalou sebevraždu a Pavel se radoval ze svého vítězství.

Tahle radost vydržela Pavlovi asi tak půl roku. Možná míň, možná víc, je to celkem jedno. Pavel si totiž jednoho dne uvědomil, že se na svět dívá dětským pohledem. Hopskal si bezstarostně po mezi a radoval se ze života.

A v tu chvíli si tělo uvědomilo, že se dívá na svět Tassovýma očima, i když jej ovládá Pavel. Nastal tedy další pokus o nadvádu. Tentokrát si Tassl uzurpoval zpět právo na to tělo. Nebyl sice první, ale tělo jej celkem vzato dobře poslouchalo. Tak proč toho nevyužít, že?

Tasselhof pocítil další pocit vítězství. Tělo bylo jeho a on si s ním mohl dělat, co chtěl. Ale netrvalo to tak dlouho, jako poprvé. Stalo se totiž něco neočekávatelného. Přišlo něco, co ani Pavel ani Tasselhof nikdy neočekávali.

A tato událost změnila oba dva. Dalo by se říct, že to byly příběhy obyčejného šílenství, co oba dva tak nesmazatelně změnily. Každopádně byli oba dva s tou změnou spokojeni.

A tělo konečně pochopilo tu zásadní pravdu. Tasselhof a Pavel jsou jako jing a jang. Černá a bílá. Protiklady. Spolu nemohou fungovat, ale bez sebe také ne.

Ale to se oba dozvěděli až díky jedné velké změně v jejich životě. A nyní se oba dělí o totéž tělo v tiché harmonii a v souznění kompromisu.

Ovšem, je tu problém. Internet ono tělo zná jako Tassla. Realita jej zná jako Pavla. Ale tělo není ani jedním z nich. Jsou oba zároveň a zároveň ani jeden není. Klasická anihilace, či jak se tomu říká.

Místo souboje nastal mír. Ale ten mír nese s sebou jisté změny. Není Tasselhofa bez Pavla a není Pavla bez Tasselhofa. Mnozí z vás to tělo znají jako Tasselhofa. Mnozí jej viděli jako Pavla.

Ale ani jedno není pravda. Ani jeden není schopen s vámi mluvit bez toho druhého. Nyní se oba doplňují v tichém souznění kompromisu. Uspokojujícím a naplňujícím tělo harmonií.

Ale ani jeden z nich vás nechce šokovat, nebo zklamat. Není možné se chovat jako Tasselhof, když je tu Pavel a naopak. A proto se raději oba shodli na tom, že raději budou odpovídat jenom těm, kteří o to doopravdy stojí.

A proto je Tasselhof „pryč“ – je pryč, ale není. Je tu, ale také tu není. Jsou tu oba dva a dokud budou znít příběhy obyčejného šílenství, tak tu budou v tomto složení napořád…