Druhe setkaniBylo nebylo, uprostred hlubokeho lesa kdesi v pohadkove risi, zacal novy den. Ptackove zacali zpivat a lesni vcely pomalu zacinaly shanet med.

Slunicko se na to vsehno divalo z vysky a vyhrivalo obyvatele lesa svymi paprsky.
Kdyz v tom si vsimlo, ze neprobudilo uplne vsechny. Pod mechem lezel schovany pozdni spac.

„No to musim napravit!“ reklo si slunicko a vyslalo spaci jeden paprsek primo do nosu.
„Hee-pcik!“ ozvalo se z pod mechu a spac se zacal probouzet. „Slunicko jedno! Ani chvilku spat me nenechas!“ zanadaval pak spac, ale slunicko z jeho hlasu poznalo, ze to bylo jenom v zertu.

„Juu! Ctyrlistek!“ rekl pak spac a slunicko konecne poznalo, koho to probudilo. Byl to skritek Tasselhof. „Jen at si me jeste uzije,“ reklo si, „za chvili bude podzim a to uz tak svitit nebudu.“ A melo pravdu. Les se probudil do druheho zarijoveho dne.

„Ahoj, vcelicky!“ hopskal uz vesele Tasselhof po palouku. „Tamhle o kousicek dal mate palouk, co tam jsou mooc dobry kyticky!“ Vcely souhlasne zabzucely a vydaly se hledat onu louku.

Tasselhof mel pravdu. Na palouku o kus dal byla zaplava ruznobarevnych kytek plnych vonaveho pylu. Vcely se s radostnym bzucenim pustily do prace.

Skritek vesele hopskal mezi mochomurkami a zdravil se s probouzejicim se lesem, kdyz v tom narazil na vysokou postavu v cernem plasti. Cizinci nebylo videt do tvare, protoze ji mel zahalenou v cerne kapuci.

„Dobre rano, Trandalfe.“ rekl bezstarostne Tasselhof a uz uz chtel jit dal, jenze Trandalf ho zarazil: „Stuj, skritku. Chci s tebou mluvit!“
„Co si zadas, o mocny kouzelniku?“ odpovedel Tassl vesele a vyseknul magovi tak hlubokou poklonu, az z ni musel udelat kotrmelec.

Tasselhof to zjevne udelal proto, aby carodeje rozesmal. Ale s nim to ani nehlo. „Mas neco, co mi nalezi. A ja to mozna budu potrebovat. Prijd za mnou do Stredomesta, tam se rozhodnu.“ rekl pak Trandalf a zmizel.

„Radeji za nim bez hned, at se ti neco zleho nestane!“ radilo svymi paprsky slunicko a dobre vedelo, co dela. I ono samo radeji na Trandalfa moc nesvitilo, protoze vedelo, ze to carodej nema rad.

„Nu co, tak ja teda jdu.“ rekl Tasselhof a vydal se na cestu. Skritkove jsou divna stvoreni. Kdyz totiz skritek chce, tak mnohadenni pout urazi behem chvilky. A tak tomu bylo i v nasem pripade.

Netrvalo dlouho a Tass se bezstarostne prochazel ulicemi Stredomesta. Mijel obchudky a zvedave nahlizel do vyloh. Ale nemarnil s casem. Stale postupoval dal, ke stredu mesta, k Cerne vezi.

Cerna vez byla dominantou Stredomesta. Ale byla to stavba tak hruzna, ze malokdo se na ni opovazil pohlednout. Ale sotkovi to nevadilo. Skritkove totiz neznaji strach, a proto bez bazne hopskal dal.

Stin Cerne veze padnul na Tasselhofa. On ovsem misto toho, aby se zachvel strachy, rekl jenom: „Juu! To je ale velka vez!“ a vydal se dal.

Vstoupil dovnitr a pohledl do obrovske sine. Zevnitr se vez zdala mnohem vetsi, nez zvenci. Zdola se ozyvalo tlumene duneni. To skreti hluboko v podzemi pracovali na necem tajnem. A take pohaneli zvlastni samohybne zarizeni, ktere pomahalo dostat se jak vzhuru, tak dolu.

Ze zeme na obrovskem retezu stoupaly zavesene kotle a o kus dal zase mizely do podzemi. I kdyz sotci neznaji strach, pocitil Tasselhof zvlastni svirani na prsou. Ale jenom potrasl hlavou a nebojacne skocil do stoupajiciho kotle.

Pomalu za zvuku duneni stoupal vys a vys. Az konecne v nejvyssim patre veze vyskocil ven. Tam jiz jej ocekaval Trandalf. Jakmile k nemu Tassl prisel bliz, tak se k nemu otocil a pohledl mu do oci.

Tassl se podival do velkych Trandalfovych oci a nahle se mu zdaly velmi hluboke. A Tassl padal a padal… az upadnul v bezvedomi.

„Vis, kdysi jsem ti dal velmi cenny dar. A nahle mi pripadlo, ze s nim placas. Jako spinavy Rivin. Proto jsem si te sem zavolal. Ale jak se tak divam, mas stesti. Vedl jsi dobry zivot. Muj dar si muzes nechat.“ promluvil pak Trandalf primo do hlubin Tasslovy duse.

„Muzes jit. Zase zpatky na zacatek. A pamatuj, pokud budes zit spatne, svuj dar si vezmu pro sebe. Ted zmiz a zapomen, ze se neco stalo.“

„Hee-pcik!“ ozvalo se zpod mechu. Spac se zacal probouzet a opet to bylo slunicko, co zapricinilo jeho probuzeni.
„Diky, slunicko, ze jsi me probudilo.“ rekl Tassl, „mel jsem hrozne divny sen.“

A jenom slunicko vedelo, ze to nebyl sen. Les se probouzel do tretiho zarijoveho dne zaliteho sluncem, ktere svitilo vsude. Vsude, krome jednoho mista ve Stredomeste…