A co dál?Je to derfinitivní. Pozitivně definitivní. Jsou testy, kde pozitivní výsledek znamená pro vás radost a jindy zase ten pozitivní výsledek není tolik radostný. A já dneska podstoupil jeden takový test.

Tentokráte se vše odehrávalo v Budově 17. Příznačně hned vedle Budovy 22, kde jsem byl po několik měsíců velmi častým návštěvníkem. A opět se odehrávalo vše velmi brzo ráno.

Mlha halila celý areál a od úst my vystupovaly obláčky páry. Celý prostor byl liduprázdný. Stál jsem tam pouze já a Budova 17. Čím déle jsem se na ní díval, tím více mi připadala větší a větší.

Opatrně jsem se rozhlédl. Nebyla zde žádná známka toho, že by moje přítomnost byla zaznamenána. Opatrně jsem vykročil vpřed. Kráčel jsem již známou cestou kolem Budovy 22. Za dveřmi stála moje stará dobrá Doktorka a právě si prohlížela příjem nových ubožáků.

Chudáci! Ještě stále si mylně myslí, že dokážou uniknout jejím léčebným metodikám. Bláhoví naivkové! Jakmile jsem pomyslel na Doktorku, tak se ohlédla. Jakoby tušila, že jsem v myšlence vyslovil Její jméno. A pocítila můj strach, který mne jímá, jakmile ono jméno vyslovím.

Pohlédla mi zhluboka do očí a mrazivě se usmála. Vědoucně mi pokynula hlavou, a já jsem si kdesi hluboko v sobě uvědomil, že se ještě setkáme. A to setkání bude pro mne velmi, velmi bolestivé. Otřásl jsem se hrůzou a vykročil jsem dál.

Mlha zhoustla. Mráz mi projel až do morku kostí. Budova 17 se přiblížila. Před dveřmi stály dvě ozbrojené stráže v neprůstřelných pancířích. „Stát!“ zahřímal první. „Co tu chceš?“

„Jmenuji se Tasselhof. Jsem tu objednán na testy.“ hlesnul jsem já a jenom silou vůle se mi podařilo, aby se mi hlas neklepal strachy. „Jak že se jmenuješ?“ zeptal se ten druhý.
„T-A-S-S-E-L-H-O-F“ vyhláskoval jsem raději své jméno.
„Doktorka tě již očekává.“ řekly pak obě stráže svorně a byl jsem vpuštěn dál.

Procházel jsem dlouhou prázdnou chodbou. Mrazivě blikající zářivka, které již zbývalo posledních pár minut života, rušila klid prázdné chodby. Na konci stála postava zahalená do bílého pláště.

Hrůzné poznání projelo mou myslí a Doktorka se hrozivě rozesmála na celou chodbu. Opět jsem totiž pomyslel na Její jméno. „Chopte se ho!“ štěkla pak rozkaz a odkudsi se vyřítily ozbrojené stráže.

Neměl jsem žádnou šanci. Byl jsem dovlečen k hrůznému přístroji. Do úst mi vrazili hadičku, která končila v onom přístroji a nos mi ucpali. Jediná možnost, jak jsem mohl dýchat, byla skrz onen přístroj.

„Uvidíme, co nám spirometr ukáže.“ řekla potom Doktorka a zapnula onen přístroj. Dýchání se stalo obtížnějším. Začal jsem se dusit. Pokusil jsem se vymanit z pevného sevření stráží, ale nešlo to. Docházel mi dech. Začínal jsem ztrácet vědomí. V momentě, kdy jsem úplně umdléval, vypnula doktorka přístroj.

Myslel jsem, že je konec, ale mýlil jsem se. Jeden strážný mi natáhnul levou ruku a Doktorka mi do ní čtrnáctkrát bodnula jehlou. „Nechte ho 15 minut čekat na chodbě. Uvidíme, jak testy dopadnou.“ řekla pak strážím a já jsem se vypotácel do chodby.

Vzmohl jsem se pouze na jednu SMS věnovanou tomuto blogu. Bylo mi jasné, že když testy budou pozitivní, tak to bude definitivní výhra pro Doktorku. S obavami jsem pohlédl na svoji ruku. Vpich s histaminem začal nabíhat. To nebaylo moc dobré.

Za patnáct minut to bylo jasné. Neběhly ještě tři další vpichy. Doktorka zvítězila. Začala nová éra mého života. Života s vědomím, že jsem alergik.

Už skončila ta doba, kdy jsem nemusel brát žádné prášky. Doktorka konečně našla svoji diagnózu a já dostal lék. Budu brát Zodac jednou denně.

Ale já to nevzdám.