konců…Co je tenhle svět zač? Neustále se musme prát o každý kousíček štěstí. Byť by byl sebemenší. A když konečně ten nepatrný, malý kousíček získáme, tak se něco stane a my nemáme nic.

Ale je to mnohem horší, než být zase na začátku. Když stojíme na začátku, tak vidíme jenom kus té obtížné cesty. A zcela optimisticky se na tu cestu vydáme. Víme, že když se budeme hodně prát, tak to štěstí získáme. Ale ono hovno. Nestane se nic, naprostý a absolutní nic.

Na konci, na tom vytouženém konci první cesty za štěstím si většinou člověk na chvíli sedne a začne se ptát. Proč? Proč je svět takový? Kde je kurva ta pravda?

A najednou se kolem vyrojí spousta lidí, kteří na vás řvou: „Já mám tu pravdu! Já jsem ta pravda! Následuj mne a dozvíš se pravdu!“ a tak si člověk řekne, že zkusí tu pravdu hledat.

A najednou se na konci dráhy pro hledání štěstí objeví startovní čára pro hledání pravdy. Jsou dvě cesty. Buď se chopíte za ruku průvodce řvoucího, že má pravdu, který vás povede asfaltkou rovnou ke lži.

A nebo se vydá na cestu sám. Hustým křovím přes mnohé překážky. A pořád jde těsně vedle tý asfaltky, ze který na něj pokřikují ti, kteří mají tu pravdu. Tu svoji, tu, které se normálně říká lež.

A na konci, podrápán od hustého křoví, dosáhne vysněného kousíčku pravdy. Ale než si ten čirý klenot stihne prohlédnout, tak mu jej seberou ti, co hlásají pravdu.

Vloží ten kousek pravdy do mozaiky složené zel lží a na první pohled není patrné, kam ten kousek vložili. A pak ta lež, ke které vás vedou po té asfaltce najednou vypadá nějak … opravdově.

A hlásači té pravdy se radují. Protože mají další ovečky, další stádo. Ale vy, vy osobně nemáte nic. Jenom ten pocit, že vám právě zářivý kousek pravdy utekl před nosem. A máte za sebou druhý pokus. Opět neúspěšný.

A znovu se zvednete a řeknete si, že se vrátíte tím trním zpět. Co když tam zase to štěstí bude? A dráhu znáte, tak co? Jenže to štěstí tam není.

Ale vy se znovu zvednete a jdete dál. A jediná pravda, na kterou narazíte je, že štěstí není. A že pravda se v lež obrátí ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. A lež zůstává lží i když je v ní malý kousíček pravdy.

Ale to se dozvíte až na konci. A když vám to někdo řekne dřív, tak mu to stejně nevěříte. protože každá pravda je mozaikou. A v každé mozaice je vložena jak pravda tak lež. A nikdo neví, kdy je ta mozaika spíš pravda či lež.

Ale to už je jedno. Protože tohle je konec