a zase zpátkyBylo nebylo, ale spíše bylo než nebylo, protože jinak bych to nemohl vyprávět. Za devatero lesy, devatero horami a devatero řekami se u přehrady Lipno narodila princezna. Říkejme jí třeba Hanka.

Hanku při jejím narození stihlo obrovské neštěstí. Sudička, která nebyla přizvána proklela Hanu strašlivým prokletím. Hana nesměla nic sladkého až do konce života. Ale bez sladkého se nedá žít. To ví každý.

Na celé království padnul smutek. Bylo sice hezké, že Hance bylo přisouzeno aby potkala prince, který jí zachrání. Ale jak by ji mohl zachránit, když se s takovou nemocí se Hanka nedožije ani šesti let!

Ale král pohádkové říše se nedal. Všichni mudrcové byli pozváni do královského hradu, aby dali hlavy dohromady. Míchaly se lektvary, zaklínala se zaklínadla, ale nic nebylo schopné tuto hroznou kletbu prolomit.

Až jednoho dne vyšel z královského archivu stařičký, šedivý knihovník. Nesl v podpaždí starobylou knihu, zanesenou letitými nánosy prachu. „Možná bych měl řešení.“ řekl pak slabým hláskem a usadil se s velkou knihou ke stolu.

„Našel jsem tyto staré spisy z počátků pohádkové říše.“ řekl pak a sfouknul prach věků ze starodávné knihy a otevřel jí na první straně. Pak si nasadil velké brýle a pokračoval ve výkladu:

„Tehdá to byl ještě mladý učeň. A pokud ještě žije, bude to jistě mocný čaroděj. Jmenuje se Trandalf. Ale legenda vypráví, že zanevřel na lidi a odečel do Černých hor, kde by snad měl být dodnes.“

„To by mohlo být řešení! Tak mocný čaroděj by mohl znát řešení na cokoliv!“ vykřiknul radostně král.

„Ano, je to opravdu mocný kouzelník a alchymista.“ odkašlal si knihovník, „Ale má to jeden problém. Jak jsem již řekl, ten kouzelník zanevřel na lidi. Připadají mu méněcenní a nehodní zájmu. Bude těžké ho přesvědčit, aby pomohl. A když pomůže, bude si jistě za to něco žádat.“

„Vypravím se za ním tedy sám.“ rozhodl se král. „Jsem přeci jenom králem celé pohádkové říše, tak snad mu nebudu připadat tak bezcenný.“ A jak řekl, tak prakticky okamžitě udělal.

„Dej si jenom pozor, aby cena, kterou za řešení zaplatíš, nebyla příliš vysoká.“ dodal ještě tiše knihovník. Ale jeho slova zanikla ve shonu právě připravované výpravy. Po dlouhé době zase král vyjel ze svého bílého hradu, ve kterém vládl celé pohádkové říši.

Knihovník jenom tiše sebral svoji knihu a vrátil se zpět do archivu. Šel zapsat do knihy historie pohádkové říše další epizodu.

Král jel dnem i nocí, bez odpočinku hnal svého koně vpřed k západu. Tam, kam šlo slunce spát a už odvěků odtamtud přicházela tma a temnota. Jel bez přestání a nehleděl na svoji ani na koňovu únavu.

Až sedmého dne, na pokraji smrti vyčerpáním dojel k černým skálám. Zde si poprvé dopřál chvíle odpočinku. Jestliže ho cesta málem stála život, zde půjde o více. A přitom ho tolik tlačil čas. Myšlenka na jeho umírající dceru ho popoháněla kupředu.

Ještě ale další týden trvalo, než se prodral mezi ostrými Černými horami. Skály, ostré jako břitva drásaly jeho šaty a kůži, ale on na nic nedal. Postupoval stále kupředu, hnán láskou ke své dceři.

A na konci sedmého dne konečně spatřil to, co hledal. Vysokou, černou věž, uprostřed náhorní planiny. Neváhal ani okamžik a přistoupil ke dveřím a zabušil na ně: „Trandalfe! Pojď dolů a vyslechni krále pohádkové říše! Možná, že jsem bezcenný červ, ale za vyslechnutí nic nedáš.“

Za dveřmi se ozval sípavý kašlavý smích a dveře se otevřely. Za nimi král spařil postavu zahalenou do černé kápě. Z pod kápě jenom pobaveně svítily dvě červené oči. „Samozřejmě, že jsi bezcenný červ. To vy Rivin* všichni jste.“ řekl potom pobaveně a kývnutím kostnaté paže jej pozval dál.

Král moment sbíral odvahu a pak vstoupil do čarodějovy komnaty. „nemusíš mě zatěžovat svým srdceryvným povídáním.“ přerušil králův nádech k vyprávění mág. „Vím, oč kráčí. Moje magická koule mi vše ukázala.“

„A pomůžeš mi?“ Zeptal se opatrně král.
„Pomůžu ti, když ty pomůžeš mě.“ odpověděl lišácky čaroděj.
„Pro krále pohádkové říše není nic problém. Řekni, oč jde, a já ti pomohu.“ odpověděl okamžitě král.
„Mám tvé slovo?“ zeptal se okamžitě a chtivě čaroděj.

Král, očividně překvapený tak okamžitou reakcí čaroděje, se na chvíli zarazil a přemýšlel. Ale jedno mu bylo jasné. Jeho dcera mu byla nadevše. Proto odpověděl: „Máš můj královský slib, že ti splním jakékoliv tvé přání. Bude-li to v mých silách.“

„Dobrá.“ odpověděl pobaveně čaroděj. „Hluboko v tvých lesích žije jeden Rivin. Snaží se dosáhnout veškerého vědění, jako kdysi já. Ale narozdíl ode mě nemá srdce. Za chvíli by mohl ohrozit i mě. A to já nemohu dopustit.“

„Mám jednu z nejlepších armád…“ začal král, ale odmítavé mávnutí čaroděje jej umlčelo uprostřed věty. Trandalf hořce pokýval hlavou a začal vysvětlovat, jako malému dítěti:

„Vše živé i neživé v tomto světě má svůj účel. I ty a já. Všem nám bylo souzeno a všichni máme svůj účel. A já vím, že pokud ten tvor bažící po vědění dostane srdce, tak sehraje jednoho dne velkou roli ve tvé říši.“

„Ale jak…“ snažil se zeptat král, ale tentokrát jej přerušil Trandalfův smích:

„Cožpak jsi to ještě nepochopil, titěrný človíčku? To srdce, které mu dám, bude tvoje!“ Král zbledl a mág se smál, až se za břicho popadal. „Máš můj královský slib…“ napodoboval krále mezi záchvaty smíchu a čekal, co král udělá.

„Jestli je to doopravdy můj účel v tomto světě, potom svůj slib splním.“ řekl odhodlaně král a mág se na něj překvapeně podíval.

„Ne nadarmo jsi králem pohádkové říše. Tvoje statečnost tě šlechtí. Na, zde máš kouzelný trn, kterým se tvoje Hanka bude muset každý den píchnout. A zde je návod pro tvé alchymisty, jak vyrobit náplň do toho trnu.

Ale věz, že jedna látka vám bude chybět. Vymyslel jsem jí já a tajemství její výroby si nechám pro sebe. Říkám jí Inzulini stejně jako svojí … eh, nu, prostě tato látka ti bude scházet. Chci se totiž přesvědčit, že moje snažení nevychází nadarmo.

Každý třetí měsíc od dnešního úplňku budu jeden týden ve Středoměstě, městě den cesty od tvého hradu na sever. Tam mě můžete navštívit pro další dávku.

A až toho bude Hana schopná, ať za mnou chodí sama. Chci vidět, jestli žije dobrým a poctivým životem. Jestli si váží toho, že jsi pro ní obětoval svoje srdce.

A nyní běž, králi. Vrať se domů. Jakmile tyto moje dary předáš svým služebným, pukne ti srdce. A to bude jen mé.“

Král převzal trn i recepty a vydal se na cestu zpět. Pospíchal stejně, jako při cestě za Trandalfem. Hnalo ho vědomí, že jeho dcera bude žít.

I když jeho to bude stát srdce.
Rivin – Pohanlivé označení člověka. Pochází z elfštiny.