…Bylo nebylo, uprostřed hlubokého lesa sídlil jeden člověk. O lidi se nezajímal, byli mu cizí. Co jej opravdu zajímalo, bylo veškeré vědění. Chtěl poznat všechno a všechny. Jenže chybělo mu něco podstatného.

Chybělo mu srdce. Právě proto se nestaral o nikoho a o nic. Jenom si bádal uprostřed svého lesa a poznával stále více. Ale způsob, jakým poznával věci, byl opravdu strašný.

Pokácel strom jenom proto, aby získal jeho listy. Zabil zvíře jenom proto, aby si jej mohl prohlédnout. A to vše bez soucitu. Protože ani řádně nevěděl, co to je.

Jednoho dne si jeho snažení všimnul jeden mocný čaroděj. Chvíli Pavla pozoroval zkrz svojí křišťálovou kouli a pak si uvědomil strašlivou skutečnost. Pavlovi za chvíli nebude stačit hluboký les a bude chtít poznat víc.

Ale bez srdce nebude vědět, co dělá. Bude ničit domy jenom proto, aby zjistil, co je uvnitř. Bude zabíjet, mučit, vypalovat… Čaroději přeběhl mráz po zádech a rozhodl se, že proti tomu zakročí.

A tak se vydal na cestu. opatrně postupoval lesem a sbíral mocné byliny a spřádal pavučinu kouzel, kterou hodlal na Pavla hodit. Měl totiž jenom jednu jedinou šanci. Pavel byl totiž již velmi mocný i v oboru kouzel, ale naštěstí pro čaroděje si to ještě neuvědomovoval.

Hned, jak Pavla uviděl, vrhnul na něj silné kouzlo. To Pavla znehybnilo a nedalo mu možnost protiútoku. Přesvě v to čaroděj doufal.

Mocný čaroděj přišel k němu a povídá: „Pavle, podívej se, co jsi svým snažením natropil. Prahnul jsi po poznání, ale nedal jsi do něho srdce, protože jej nemáš.

Přičaruji ti tedy srdce a udělám z tebe malého skřítka, který dál bude poháněn svojí zvědavostí. Od této chvíle se budeš jmenovat Tasselhof Bosonožka a začneš se zajímat o lidi.

Ale protože budeš jenom skřítek, nebudou se lidé zajímat o tebe a to bude tvé nové srdce bolet. Ale tvá veselá povaha to nebude vnímat. Budeš se i dál snažit pomáhat lidem a tvé vědění konečně bude k dobru.

Ale tvoje provinění nebylo tak velké, proto ti dávám možnost záchrany. V tomto království sídlí zakletá princezna, co o tvé existenci nemá ani tušení. Jedině ty jí budeš moci proměnit v princeznu.

A až se tak stane, bude ona moci proměnit tebe v prince. Polibkem z pravé lásky. Ale pamatuj si, budeš pouhý skřítek. Budeš mluvit jako skřítkové a ona bude očekávat, že budeš mluvit jako princ.

Očekávám, že tě nebude chtít. Ale to je úděl za to, co jsi stropil. Nejsem tak zlý, jako jsi byl ty, a proto ti alespoň nechávám tuto mizivou šanci na záchranu.“ A s tím čaroděj zmizel.

Pavel se pomalu začal měnit. Zmizely mu jeho honosné boty, z hedvábné tuniky se stal starý plášť a kalhoty se mu posely záplatami. Zkusil vyslovit svoje jméno, ale z úst mu vylétlo pouze „Tassl“.

Zkusil říct: „Jsi nádherná.“ ale jeho skřítkovský hlásek pouze zašveholil: „Nejsi hnuná.“ a najednou ho na prsou píchlo. Podivil se, co to je. Tenhle pocit nikdy předtím nepoznal. To ho zabolelo srdce. Srdce, které nikdy neměl.

Ale místo toho, aby plakal si sedl na nejbližší kámen a začal sbírat čtyřlístky. Snažil se využít poslední chvíle, kdy myslí ještě jako člověk.

Kolem přelétl malý duhový motýlek a on místo toho, aby jej zabil a zkoumal, se mu jenom smál a vesele se s ním honil po pasece. Stále věděl všechno, co z vědění jako člověk stihnul nasbírat.

Ale nebyl schopný to použít pro svůj prospěch. Jenom pro cizí.

Jak dlouho bude trvat, než zachrání princeznu, která by chtěla zachránit jeho? Kdo ví. Ale jedno víme jistě. Pokud se tak ještě nestalo, tak tam po pasece běhá dodnes a snaží si získat lidi na svou stranu tak, jak to umějí jenom skřítkové.

Malým, zeleným čtyřlístkem.