… a i trochu reality tam je 🙂Bylo nebylo, ale spíše nebylo, než bylo, protože jsem si to všechno vymyslel. Za sedmero řekami, devatero lesy a patero loukami žilo bylo jedno království.

A v tom království se nuzné rodině narodilo děvče. Dostala jméno Jana, po své matce. Rodina to byla chudá a nikdy v ní nebylo jídla nazbyt. A když Janin otec jednoho dne místo výplaty přinesl domů jenom prázdný džbán od medoviny, tak ho poslala její matka ke všem čertům.

A jelikož Jana zdědila po matce kromě jména také krásu, tak bylo jasné, že její matka nezůstane dlouho o samotě. Její matka si vzala Jiřího, zámožného ranhojiče.

Otčím to byl ale krutý. Byl zahleděný do sebe a považoval sám sebe za střed království a vůbec nedbal na malou Janu. Dokonce ji ponižoval a nutil dělat doma děvečku.

Jana musela chodit neustále ušmudlaná a v hadrech. Proto jí co nevidět kluci v jejím okolí začali říkat šmudlo. Žádný si přes špínu a hadry, co nosila na sobě, nevšímal její krásy. Žádný jí nechtěl mít rád.

Ale Jana to všechno snášela se zakousnutými zuby. Uklízela dlouho do noci a brzy ráno vstávala nakrmit zvířata a neustále snila o svém princi na bílém koni, který by jí zachránil, aby mohli žít spolu dlouho a šťastně.

„A jestli neumřeli, tak šťastně žijí až dodnes.“ vzdychla si tiše Jana a zase se dala do tvrdé práce. Dnes byly její narozeniny a i její matka, pod vlivem zlého otčíma zapomněla na její narozeniny.

Jediný dárek, který dostala, byl malý zelený čtyřlístek. Jako už po několik let. Od neznámého ctitele. Snad nějaký princ? Ale proč se neosmělil a nepřišel jí zachránit?

Ale dnešek byl ještě něčím divný. Právě ten čtyřlístek jí dal naději. Dnes byl u jejího otčíma na návštěvě statný junák odkudsi z Nemanic. Co Janu ovšem na něm přitahovalo, byla jeho tunika. Byl na ní vyšitý zelený čtyřlístek.

Jinoch byl opravdu z daleka. Měl cizokrajné jméjo. Jmenoval se Jim. A Jana se do něj zakoukala na první pohled. To musí být její princ! To je určitě on. A i Jim si všimnul, že Jana není ta šmudla, za kterou jí každý vydával.

„Jestli chceš, tak naskoč na mého koně a jeď!“ řekl jí potom a ona neváhala ani chvilku. A jeli a jeli a jeli…

Každá správná pohádka by tady končila, ale co se nestalo. Jakmile Jim dostal v nedalekém lese to, po čem doopravdy toužil, tak tam Janu zanechal. Samotnou a zneuctěnou.

Jak tam tak brečela na mýtině, tak její pláč zaslechla babka kořenářka, co opodál sbírala vzácné byliny. Přišla k Janě, sedla si k ní a začala jí utěšovat: „Neplač, děvče. Sice nemám bylinu na tvé trápení, ale vím o někom, kdo by ti mohl pomoci. Hluboko v tomto lese sídlí skřítek. On ví všechno.“

„Dobrá, půjdu za ním.“ řekla odhodlaně Jana a utřela si slzy. Zatla zuby. Tak, jak byla zvyklá po celá ta léta.

„Budeš muset jít tímto lesem celý den, abys Tasselhofa našla. Budeš se muset prodírat hustým křovím jenom proto, abys ho viděla. A ještě k tomu ten skřítek, ten Tasselhof chce za své rady protislužbu. Zvaž dobře, do čeho jdeš!“ řekla výstražně babička a pak náhle zmizela.

Jana neváhala ani minutu a vydala se na cestu. Prodírala se houštím, brodila se močály, ztakopávala o bludné kořeny. Šla celý den lesem nazdařbůh, kam jí nohy vedly. Šla a nepolevovala, i když slunce už dávno zapadlo za obzor.

A až večer, když les ozářil ubývající srpek měsíce, padla vysílením. „Je to marné!“ vzlykla si pro sebe, „hnala jsem se za přeludem. Ta babka mi špatně poradila.“

„Hledáš někoho?“ ozval se poblíž tenký hlásek. Jana si sedla a pohlédla na skřítka, který seděl na nedaleké houbě a vesele ve vzduchu kmital bosýma nožkama. „Hledám tebe, Tasselhofe.“ řekla pak.

„Vím všechno.“ zaculil se skřítek, „chceš sehnat prince, co by tě zachránil, že?“

„Ano.“ vydechla nedočkavě Jana.

„Víš, nejdřív se musíš stát princeznou, abys mohla potkat prince. Mám tady kouzelný trn princezny Hany. Když tě s ním píchnu, stane se z tebe princezna. A pak si budeš moci vybrat jakého prince chceš.“ řekl skřítek už trochu vážněji.

„A co za to budeš chtít?“ zeptala se opatrně Jana.

„Musíš mi dát všechny ty čtyřlístky, co jsi dostala k narozeninám.“ odpověděl skřítek a napjatě čekal, co udělá Jana.

„Proč zrovna ty čtyřlístky?“ zeptala se zoufale Jana.

„Patří totiž mě.“ řekl skřítek a pokračoval: „Vyber si. Buď mi dáš čtyřlístky a já ti zajistím prince. Nebo si ty čtyřlístky necháš a zachráníš mě.“

Jana se na chvilku zamyslela.

A její rozhodnutí? To už je jiný příběh…