Vyberte stránku

Tak nic no…Mám zase neodkladný pocit, že kdybych neexistoval, udělal bych lidem ve svém okolí mnohem líp. Pokouším se razit teorii, že když neprospívám, tak alespoň nebudu ubližovat, ale to se mi nedaří.

Když se snažím někomu zalichotit, tak je to pro toho druhého jak bodnutí nože. Je to prostě součást mojí mluvy a já prostě vyslovím věci dřív, než si vůbec uvědomím, co to tomu druhému může způsobit.

Neumím plánovat věci dopředu. Nemyslím na budoucnost. Nezajímá mě. Sice rád píšu scifi, ale o tom, co budu dělat zítra, mám mlhavý pojem. A příští týden už vůbec neřeším. Takhle žiju.

A tímhle přístupem opět jenom ubližuju.

Neumím bejt šťastnej, protože neumím dělat lidi šťastnými v realitě. Na internetu mi to možná chvílema šlo, ale asi realita je trochu jiná.

Scházela někomu depresivní nálada na tomhle blogu? Tak tady jí máte.