jak to vidím jáJe zajímavé, že občas se strhne nějaká online lavina. Dnes nebudu básnit, jako v minulých dnech, dnes se budu hlubokomyslně věnovat našemu online žití.

Již několikrát tu padlo, že online život a i normální život, že je divadlo. Jenom je tu rozdíl v tom, že pro online divadlo si můžeme mnohem lépe vybrat roli, a to dokonce i co se pohlaví týče.

A pak je trošku problém, když tu roli odmítáme hrát. Já to ale nevidím jako divadlo. Já to vidím jako normální online život. Ráno vstanete, popovídáte si s kamarády (a je jedno jestli s Němcem na holandském chatu, či s „blondýnou“ v české místnosti „sex a vše kolem něj) a jdete do práce, kde třeba v mém případě porazíte Novozélanďana v piškvorkách.

Online jsme se všichni zrodili a online prožíváme své životy. Již jsem se zúčastnil online svatby na webu Rakety a nyní tady reailzuju vlastně jeden online pohřeb pro jistou sebevražedkyni jménem Lucy Stike (jinak jak sebevražda se to definovat nedá).

Nezastávám ten názor, že s onliune lidmi se nedá setkat offline. Já již jsem například viděl Ergo, oslovoval jsem jí jako Ergo a ona mi říkala Tassle. To samé se dá říct i o MikeF a mnohých daslších lidech. A vždy to byl Tasselhof, koho viděli, nikoliv Pavel Janíček, operátor T-Mobile.

Dokonce jsem i jednou … nebo možná i víckrát „spáchal“ internetovou sebevraždu a kochal se tím pocitem, že „jsem mrtvej“ prostě výlevy ostatních online přátel „Tassl byl a nyní již není“.

A pak jsem se s velkou vervou vrátil.

Dělám to doteď, už s menším humbukem a spíš jenom kvůli tomu, že nemám čas se objevovat ve všech online kruzích, co jsem se objevoval. A vím, jak strašně trapné je tohle chování … odejít s velkým humbukem a pak se vrátit.

Odcházet po anglicku je sice taky trapné, ale z hlediska online života je pro vaše okolí přijatelnější, když někdo zemře „náhle“ a nikoliv když „páchá sebevraždu“.

Jak již jsem podotknul. Online svět beru jako život. A chovám se v něm poslední dobou stejně, jako kdybych žil svůj život. A musím se přiznat, že mě celkem štve, když se v mém okolí objeví někdo, kdo si „jenom hrál“ na život, či předstíral něco tak zásadního o sobě jako je pohlaví.

Svého času jsem se bavil tím, že jsem se na chatech vydával za devatenáctiletou blondýnu, co je ještě panna. A lidi mi to žrali. A já se tím bavil.

Ale teď … teď jsem celkem rád, že Lucy spáchala sebevraždu a jenom doufám, že začne psát blog muž jménem Lucy Stike (nebo Luboš Stike 🙂

Hmm, hlubokomyslné … ale necháme to tu jako připominku budoucím generacím. Sbohem, dívko, jménem Lucy. Očekávám tě jako chlapa 🙂