a kamarád„Hrom bac do rostlinstva!“ ozvalo se kdesi vzadu. Lehce jsem se pousmál. To zase byl nápad! Probíjeli jsme se vysokou travou oblečení jen v plavkách. Co čert nechtěl, či spíš chtěl, kopřivy se objevily už po pěti metrech.

„Počkej do tý hospody,“ povídám já, „tam si jedním pivem všechny svoje rány vyléčíš.“

„Jenom aby,“ ozvalo se za mnou, „táhneme se do tý tvý vysněný hospody nějako dlouho!“

„Pro tak kvalitní pivo se musíš obětovat. Je tak studený, že jak ho vezmeš do ruky, udělá se ti husí kůže až k loktu. A pěna je tak hustá, že ti bude připadat jako šlehačka.“

„Páni, já zmírám!“ ozval se zkroušeně kamarád. Slunce jako kdyby slyšelo jeho nářky, přidalo na intenzitě. Byli jsme uprostřed pole a všude kolem nás se rozprostíral klid letního poledne.

„A jakmile polkneš první lok, tak ti úplně na jazyku zatrne, jak je to pivo hořký. A pak pocítíš tu sílu, jak se ti rozlévá hrdlem, až se konečně dostane do žaludku, který ti úplně zatrne tím, jak je to pivo ledový.“ pokračuju já poťouchle. Můžu si to dovolit, hospoda je fakt už blízko.

„Ještě slovo a udělám z tebe sušenou křížalu!“ zahrozí kamarád, ale oba víme, že je to jenom v žertu. Právě jsme totiž vystoupali menší kopeček, který nám poskytnul výhled na blízkou vesnici s vlastní hospodou.

„Tak přece jenom Bůh existuje!“ výskne si kamarád a dá se vesele do běhu. Já se zase usmívám. Zavrtím hlavou a dávám se také do běhu. Co jiného mi zbývá, že?

A tím končí letní optimistická povídka, kde se naprosto nic nestalo. Děkuji za pozornost 😉