… něco vyloženě pro Kolju 😉Půlnoc. Úplněk. Mlha se líně převalovala nad opuštěným hřbitovem se líně převalovala mlha. Z nedalekého lesa zahoukala sova. Nesl louči vysoko nad sebou. Možná že nebyla potřeba, protože měsíc ozařoval celý hřbitov až až.

Cítil se ale ve světle louče bezpečný. Dávala mu pocit bezpečí. Blížil se k bráně starého hřbitova. Najednou mu připadla celá tahle sázka nesmyslná.

O půlnoci doprostřed lesa na starý a zapomenutý hřbitov. Stojí mu to za to? Nestojí. Rozhodně ne. Zastavil se a poslouchal okolí. Slyšel jenom tiché šumění lesa čas od času rušené šelestěním nočních tvorů.

Párkrát se zhluboka nadechl. Když už ušel takhle dlouhou cestu, tak to přeci nebude vzdávat, že? Udělal první váhavý krok a potom další. Pozorně sledoval svoje okolí, ale nedělo se vůbec nic.

Lehce se pro sebe pousmál. Je vystrašený jako malý klučík! Došel k bráně hřbitova a otevřel jí. Skřípění zrezivělých pantů mu projelo až do morku kostí. Na chviílku se zastavil a zase poslouchal.

Slyšel jenom svůj vystrašený dech a jinak nic. Zkusil na chvíli nedýchat, ale místo svého dechu slyšel pouze dunění svého srdce. Musím se uklidnit, pomyslel si.

Zase se zhluboka nadechl a vydechl. Dunění slyšel stále. Po zádech mu přejel mráz. To nemůže být dunění jeho srdce! V panice se otočil zpět k vratům.

Díval se na zavřená vrata od hřbitova. Kdy se mohly zavřít?! Mlha u jeho nohou začala houstnout. Dunění sílilo. Zvednul louč nad sebe a rozhlížel se do tmy, která jakoby houstla.

Zlověstné dunění jej obklopovalo a pomalu mu pronikalo do celého těla i do mysli. Nemohl pořádně myslet. Jenom dunění a dunění. Bum, bum. Pojď mezi nás. Bum. Bum. Bum.

Musí pryč, musí okamžitě pryč! Zběsile se rozhlížel po okolí. Na chvilku se mu zdálo, že poblíž zahlédl rozbořenou zeď. To byla jeho šance! Vyběhl tím směrem jako splašený.

Proběhl probořenou zdí. Byl v lese. Je svobodný! Setřel studený pot z čela a zhluboka se nadechl. Měsíc mezitím asi zašel za mrak, takže kolem něj byla hustá tma. Šáhl do kapsy pro zapalovač a znovu zapálil louč, jejíž světlo při zběsilém úprku vzalo za své.

Světlo plamene mu odhalilo kamenný strop nad hlavou. Aha! Takže při útěku vběhl do nějaké jeskyně. Proto najednou kolem něj byla taková tma! Otočil se k východu. Znovu uslyšel dunění.

Zdá se mu to, a nebo se něco na tom hřbitově děje? Rozhodně se tam nebude vracet. Vydal se tedy do útrob jeskyně. Opatrně si prohlížel svoje okolí a pozorně postupoval vpřed.

Najednou přišel ke vstupu do jakéhosi chrámu. Užasle pozoroval obrovské prostory pod sebou. Vše bylo osvětleno světly snad milionů malých svíčiček umístěných ve stěnách obrovských prostor.

A tento zkoumavý pohled ho stál všechno. Ucítil silný náraz do zátylku a pak už ho pohltilo hluboké bezvědomí…

… Anal natrah, urltwas betcham, dochi-el di enve. Anal natrah, urltwas betcham … začínal se probouzet. Zaříkávací formule ho pomalu přiváděla do bdělého stavu.

Zjistil, že leží připoutaný na oltáři a úplně nahý. Stála nad ním kněžka, která rituálně odříkávala formuli. Netrvalo dlouho a všimla si, že je vzhůru. Sklonila se k němu, aby lépe slyšel a pak promluvila:

„Čekali jsme na tebe. Konečně můžeme dokončit rituál. Jsi sice jenom obětina, ale i tak ti musíme poděkovat. Krev z tvého umírajícího těla nám dokonce pomůže v dokončení přivolávacího rituálu.“

Byl ještě napůl v bezvědomí, a tak jí prakticky nepochopil. Otevřel ústa k otázce, ale z hrdla se mu vydralo jenom chroptění. obřadní nůž mu totiž již přejel po hrdle.

Anal natrah, urltwas betcham … vzmohl se jen na chroptění. Život mu pomalu unikal z těla. A jeho krev se mezitím pomalounku blížila ke otvoru ozdobeném několika ornamenty. Když vydechl naposledy, tak se první kapka dostala k výlevce.

Zlověstné dunění zesílilo. A za znění magické litanie se začínal otevírat první hrob…