Jeden z postřehůMožná, že vám to bude znít jako „třeštění“ to slovíčko, co jsem zvolil za název tohoto postřehu. A je to vlastně pravda. To včerejší třešnění bylo tak trochu třeštění.

Včerejšek byl totiž ve znamení třešní. Pro někoho zralých, pro jiné těch rozkvetlých. Ale každopádně většina našeho národa byla včera potřeštěná třešněmi bez požehnání vlády, či bez dotací EU.

Ti, co uznávají zralé třešně jsou mnohem masovější. Vyhledávají velké prostory, třeba takovou Letenskou pláň a tam rokují o skvělé třešňové budoucnosti.

Což o to, myšlenka „když všichni všechněm všechno dáme, tak budeme mít všichni všeho dohromady dost“ je nádherná, ale bohužel ani po čtyřiceti letech pokusů se to třešňovým odborníkům nepovedlo.

Přeci jenom bylo trochu lepší se včera zařadit mezi oblíbence těch třešní rozkvetlých. Tito lidé jsou poněkud jiní. Pohybují se po párech a neustále se drží za ručičku.

A jakmile objeví rozkvetlou třešeň, tak se pod ní políbí. A někteří nejenom jednou. Důvod mi není znám stejně jako u důvodu scházení se vyznavačů zralých třešní, ale zdá se mi mnohem lepší, jak styl třešnění těch zralých třeštitelů, promiňte, třešnitelů.

Ovšem i ta druá skupina má problém. Třešeň je očividně pro ně symbolem lásky, ale viděli jste někdy někde zamilovanou básničku, kde by třešeň hrála hlavní roli? Takový Dub nebo Topol, to ano … i když to vlastně byli básníci, že?

Třešeň se totiž s ničím nechce rýmovat. A tak tento strom, který byl včera významem dne pro většinu národa, zůstává osamocen a opuštěn.

Dokud zase za rok nezačneme potřešněně třeštit.