Volné pokračování 😉
Přece jenom si to zasloužíte 🙂Stál u barikády a čekal. Čekal nekonečně dlouhou dobu. V reálu to mohla být tak minuta, maximálně dvě. Ale jemu to připadalo jako věčnost. Všechny svaly měl napnuté a srdce se mu mohlo rozskočit.

Přišla první. Vyřídil jí jedním bodnutím tam, kde tušil srdce. Jestli tedy tyhle stvůry vůbec nějaké srdce mají. Barikáda mu byla pomocí. Zdržovala potvory od útoku a on měl dostatečný prostor na to, aby sekal a bodal.

Objevila se další. Tentokrát ta stvůra skočila přímo do barikády. Ruce, či spíše pařáty natažené před sebe se smrtící přesností namířené na jeho krk.

Setnul jí hlavu v letu. Stvůra neškodně přistála v dozorovně. Barikáda byla probořena. Světlo pohaslo. Ty stvůry byly nejenom rychlé, ale i chytré.

Rychle hmátnul pro baterku a připevnil si ji na triko. Mihotavě žlutý kužel osvítil kousek chodby před ním. Blížila se další.

Začal sekat, bodat, kopat, kousat, používal veškeré prostředky, aby mohl zvítězit. Uplně zapomněl na výhodu uzavřeného prostoru dozorovny a pustil se mezi ty stvůry.

Tančil tanec smrti. Sekal s naprostou dokonalostí a vnímal jenom sebe a svůj boj. Nápřah, seknout, zásah, otočka, seknout … Bojoval jako nikdy předtím a ani si neuvědomoval, že je neustále zraňován.

**************************************************

Ležela schoulená pod stolem. Oči přikryté, uši bohužel už neměla čím ucpat. Věděla, že se jí technik snaží zachránit a ve skrytu duše doufala, že se mu to povede.

Ale nechtěla to vidět. Nechtěla vidět technikovu smrt a hlavně nechtěla vidět ten okamžik, kdy se jí ostrá čepel zanoří do těla. Celá se při té myšlence zachvěla.

Hluk boje se ale přenášel dál. Zvědavost zvítězila a ona se odvážila opatrně vyhlédnout ze svého chatrného úkrytu. První, co jí překvapilo, byla tma. Ale rychle se v šeru rozhlédla.

Najednou si všimla skříně, kterou všichni předtím přehlíželi. Mohl by to být dobrý úkryt. Opatrně se k ní připlazila po mokré a lepkavé zemi a otevřela jí.

Brokovnice! Kdyby tohle ten technik viděl. Byla nabitá, šest ran. Okamžitě po ní hmátla a v temných zákoutích skříně nahmatala ještě baterku. Rozsvítila jí.

Uvědomila si, že je hrobové ticho. Boj přestal. Ale přesto se něco ozývalo. Lehké skřípání čepele o podlahu. Rozhodla se čelit svému strachu. Namířila baterku i brokovnici směrem ke dveřím.

Skřípání čepele se přibližovalo. Vzpomněla si, že musí zapumpovat brokovnicí, aby mohla střílet. Horečně tak udělala. Zvuk čepele byl už nesnesitelně blízko.

Lehce se rozkročila, aby získala stabilitu. Věděla, že brokovnice bude mít zpětný ráz. Zvuk byl už za rohem. Začal jí téct pot po zádech. Ve dveřích se objevila zakrvácená postava.

Reflexivně stiskla spoušť. Ohlušující výstřel třeskl místností. Zakrvácená postava lehla bezhlesně na zem. Rozbrečela se úlevou a vyčerpáním padla na zem.

Tenhle stav jí vydržel jen chvíli. Zvítězilo rozhodnutí, že se musí dostat ven. Sebrala ze skříně náboje a vybavení, co mohla pobrat a vydala se na cestu.

Když překračovala svůj „úlovek“ tak neodolala a podívala se pod sebe.

Zhroutila se a začala bezhlesně dávit. „Co jsem to udělala? Co jsem to udělala?!“ začala brečet nahlas.

Nádvořím před celami třeskl další výstřel.

To zkrvavené tělo bylo technikovo.

Zvykejte si. U mě dobrý konce neexistujou 🙂