První báchorka z TasslovicDostal se tam naprosto omylem. Na místo, odkud není návratu. Ostrov jménem Mainland, tamější věznice. Místo pro ty nejhorší z nejhorších. Místo, které má i vlastní hřbitov.

Zde se končí život každého vězně. Buď sešlostí věkem, nebo sebevraždou, a nebo nejvíc … Popravou.

On nebyl vězeň. Byl to svobodný člověk. Technik, který si vytáhnul krátkou slámku. Vysílací systém potřebuje opravit a nějak se prostě musí vybrat ten nešťastník, co na tento ostrov pojede.

A zrovna, když připluje na ostrov, musí být zemětřesení. Vězni toho zneužili a začali se bouřit.

Tedy, to byla ta oficiální verze. Tohle místo už stihlo totiž získat svého ducha. A ten duch najednou dostal touhu se zhmotnit. Zhmotnit v tělech všech oběšených, popravených injekcí, nebo prostě těch, co „jenom“ spáchali sebevraždu.

Naštěstí se dostal ke skupině lidí, co měli alespoň trochu toho rozumu a zabednili se v jedné z místností pro dozorce před nočními můrami, které najednou začaly vylézat z těch nejtemnějších koutů věznice.

Ozbrojené drápy a ostrými kusy želez. Kusy břitev, které jim jakoby vyrůstaly přímo z těla. Noční můry bez obličeje a přesto plné nenávisti. Můry bez hlasivek, ale přesto vydávající neuvěřitelný hluk.

Převážně tak, že ostrou břitvou ryly do zdí.

Kolem jejich úkrytu přeběhlo pár vězňů. „Kašlu na to,“ hlesnul jeden ze strážných, „mají zemřít ranou z mojí pistole a nebo pod čepelí jednoho z těch …“ raději ani nepokračoval. Všem v místnosti to bylo jasné. I na ně jednou dojde.

Už se k nim jedna z těch stvůr dostala. A vlastně, kdyby chtěl strážný střílet, tak už ani nemá čím. Všechny náboje skončily v těle té stvůry. Alespoň, že to jde zabít.

Poslední náboj si schovával strážný sám pro sebe. A když vyhlédnul z okna dozorovny, tak se rozhodl jej použít. Na volném prostoru před celami se začaly shromažďovat stvůry. A vychutnávaly si svoji převahu.

Nikam nepospíchaly. Předváděly své ostré náčiní a člověk by řekl, že se zlomyslně usmívaly. Třeskl výstřel a v místnosti přibylo ještě více krve. Zbyl technik a jedna sekretářka.

A asi dvacet stvůr tam venku.

Podívali se na sebe. Sekretářka seděla schoulená pod stolem a v tváři se jí zračil odevzdaný výraz. „Zabíjejí rychle, nebude mě to bolet.“ hlesla ona.

Technik se zoufale rozhlédl po místnosti. Pak přiskočil k mrtvé stvůře a pomocí jedné z břitev jí useknul ruku … vlastně druhou břitvu. Nyní byl ozbrojen.

„Odejdu z tohoto světa tak, jak jsem na něj přišel. Budu řvát a budu kopat.“ řekl spíš sám pro sebe a postavil se čelem k bariéře ze židlí a druhého kancelářského stolu.

Přicházejí.

… Přicházejí …