Už jsem tady půl rokuTak se tak nějak koukám, jak vlastně poctivě bloguju a najednou ve výpisu blogů u toho svýho objevuju číslo pod kolonkou „Stáří blogu“ 180. Sto osmdesát dní.
Takže nadešel čas oslavit další šedesátku mého pobytu na serveru bloguje.cz – a jak to tak zatím vypadá, tak se mě hned tak nezbavíte.
Dovolím si opět malou statistiku. Za 180 dní své působnosti jsem splodil 243 příspěvků – tohle je 244. Což dělá průměrně 1,35 příspěvků za den. Měl bych to zvednout třeba alespoň na 1,5 abych mohl říct, že každý druhý den jsou tu dva příspěvky. Takhle se mi to nechce počítat 🙂
Celkem jsem se do systému bloguje.cz přihlásil 443 krát, což dělá 2.46 krát za den. Ale průměrně jsem něco publikoval každé 0,54 – té přihlášení. Tomu říkám produktivita práce – vychází půl příspěvku na jedno přihlášení 🙂
Tenhle blog má celkem sedm skinů, což znamená, že jsem vyrobil 0,00 nic skinu za den … hmm … tak jakto, že tu jsou nějaký skiny? 🙂
Průměrné hodnocení blogu je 1,9 přičemž hlasovalo 33 čtenářů. Vychází tak 0,18 hlasů pro tento blog za den … musíte se zlepšit, vážení! Nehodlám čekat deset dnů na zlepšní známky! 🙂
Počítadlo v době psaní příspěvku hlásí 5368 čtenářů (divný číslo, bude se to blbě dělit 🙂 takže vychází 29,82 čtenáře za den. Jenže prvních 1114 čtenářů jsem počítal počítadlem od bloguje.cz, u kterého jsem zjistil, že připočítá i reload stránky.
Přešel jsem tedy na počítadlo od CNW a začal počítat „unikátní“ návštěvníky – tedy nejdrsnější možné přičítání obyvatelstva – jedna IP se přičte jednou za 24 hodin. Vím, že i tohle se dá oblafnout, ale pouhým reloadem stránky nikoliv 🙂
Samotné počítadlo napočítalo 4254 přístupů stylem „jedna IP denně“ což vychází na 23,63 čtenáře denně od počátku mého blogování, přičemž od počátků používání toho počítadla statistiky vykazují 25.92 čtenářů denně.
Bylo mým předsevzetím každých 60 dní trochu změnit název tohoto blogu (abyste měli problémy s odkazováním na mojí osobu 🙂 ale teď mě bohužel nic nenapadá.
Ani titul ani podtitul.
Pokud někoho z vás jo, tak se mi vyjádřete do komentářů.
A předem říkám, že „Růžový bagr“ neberu 🙂
Tassl je nejlepší…ale jenom zprůměrovaně ;o)Tak holt zase zneužiju prostoru v tvých commentech. Právě jsem dočetl, zejtra vracím, tak šérnu úryvek z "Enoly Gay":"Přesně v 8:15:17 hodin se kryty pumovnice Enoly Gay prudce otevřely a první atomová puma na světě se hladce sesmekla ze svého závěsu. Kontrolní kabely se z pumy vytrhly a přerušily zvukový signál. Enola Gay, náhle o devět tisíc liber lehčí, nadskočila o deset stop do výšky. Caron v zádi uchopil svou kameru, ale oslepen temnými brýlemi nevěděl, kam ji namířit. Tibbets strhl Enolu Gay do stopětapadesátistupňové pravotočivé zatáčky. Ferebee vykřikl "puma odhozena", odtrhl oči od zaměřovače a podíval se dolů plexisklem v přídi letounu. Viděl, jak puma hladce opustila pumovnici, jejíž dvířka se přibouchla. Na kratičký okamžik to vypadalo, že vlivem nějaké neviditelné síly zůstala zavěšena pod bombardérem. Pak teprve viděl, jak padá. …Na palubě bombardéru si Tibbets stáhl brýle na oči. Neviděl nic. Zase je tedy strhl. Ferebee v přídi letounu se ani neobtěžoval s jejich nasazováním. Enola Gay dokončovala svou krkolomnou zatáčku a byla teď nějakých pět mil od Ferebeeho cílového bodu. Jeppson počítal. Zbývalo pět sekund. Uvnitř pumy se ve výšce pěti tisíc stop nad zemí zapnul barometrický spínač. Hvizd pumy prorážející vzduch narostl do burácení, které však dole nebylo slyšet. …Přesně v 8.16 hodin, čtyřicet tři sekundy poté, co atomová puma opustila Enolu Gay a uletěla šest mil, minula o osm set stop most Aioi a vybuchla přímo nad Šimovou klinikou. …V první tisícině sekundy po 8.16 hodinách nabyla nepatrná tečka purpurově rudého světla do tvaru žhnoucí ohnivé koule o průměru několika set stop. V jejím nitru byla teplota padesáti milionů stupňů Celsia. Na Šimově klinice, přímo pod výbuchem, dosáhla teplota několika tisíc stupňů Celsia." Až potud tedy pánové Gordon Thomas a Max Morgan Witts. Následuje výčet obětí, škod atd., ale to je snadné pro představu i bez dokumentárního vhledu. Za čtyři měsíce uplyne od události 60 let. Je to málo nebo hodně? Uvědomujeme si tyto události s tíživým pocitem, nebo už jsme je nadobro vytěsnili z mysli? Je to pro nás břímě nebo pocit osvobozujícího zadostiučinění? A co pro Američany? Japonce? Na to bohužel kniha odpověď nedává. Mluví surovými fakty. A tak je to asi nejlepší. Jen tak si potenciální čtenář dokáže udělat vlastní vhled, nezatížený jakoukoliv irelevantní přimýšeninou dodanou autorem pro odlehčení tématu vlastně jako všudypřítomným kouzlem nechtěného. Tedy co dodat? Snad jen: Hirošimo, nezapomeneme! Dinosaurus in coordination with BBC Channel, 2005(Miluju rekordy v délce komentářů, zvlášť těch *off-topic related*) ;o)
Sakra… tak tedka me uz vazne nic nenapada 🙂
Off topicasi brzo začnu mazat 🙂