Vaše tělo je volné … vaše víčka se klíží….Jsem měl dneska fakticky z pekla štěstí. Šel jsem do práce vrátit ten hnusnej šunt, co si říká Sony Ericsson P900 a při té příležitosti mě odchytla kolegyně s tím, že jsem měl být už pět minut na školení „Zvládání stresu.“

Tak jsem tam zašel a hned první cviky byla relaxace. Málem jsem tam fakticky usnul, ale jediný, co mě probudilo, bylo, že v průběhu relaxace nám vyprávěla jemným a klidným hlasem kde se právě nacházíme.

Ze začátku jsme se procházeli loukou a to bylo fajn. Já rád šťavnatou zelenou travičku. (bez dvojsmyslů 🙂 A pak se přišlo k jezírku, kde čekala lodička a my jí odvázali a vypluli na jezero. So far so good.

A pak jsem tak nějak podřimoval a nechával se unášet vlnkama hudby a imaginárního jezírka. Ale pak to přišlo: „Opouštíte loďku a vracíte se do této místnosti.“ Jenže jak jsem se vrátil? A vůbec, kde zůstala loďka? Když jsem do ní nastupoval, tak jsem jí musel odvázat. A při vystoupení?

Nikdo neřekl, že tu loďku zase přivazuju. Chudák loďka. A to nám ještě bylo řečeno, že se začíná zatahovat a bude pršet, tak to je ten důvod, proč se vracíme zpět do místnosti. Tý loďky je mi doteď líto.

Holt kromě skvělých relax technik jsem si odnesl lítost nad jednou loďkou 🙂

A je mi líto jedný holky. Jedný holky, co mi říká, abych se vrátil. Možná, že jsem to chtěl. Aby mě někdo spamoval „Tassle vrať se. Prosím, jenom se vrať!“

Tak nějak nemám žádnej důvod se vrátit. A začíná mi možná i trochu vadit, že jsem tam kdysi dávno vlezl. Poznal pár lidí, co se na první pohled jeví zajímavě a na druhý pohled … na druhý pohled tak nějak ani nevím, co si o nich mám myslet.

Zvlášť když ani pořádně nevím, co si ti lidi myslej o mě. Proč se mnou komunikujou… Většinou jenom kvůli tomu, že někdo něco potřebuje. A kdo tu je, když něco potřebuju? Tassl.

Ten vám pomůže a nemusíme se ho ani ptát…

No nic, to je konec mých hlubokomyslných plků.

Což je taky začátek