Proč já jsem se o něco nepokusil?Možná proto, že ona slečna byla velmi mladá. Jestli jí už bylo patnáct, tak to je hodně. Ale zase na druhou stranu, z rozhovoru s jednou osobou jsem pochopil, že na mě by ještě taky ty patnáctky zabírat mohly. U starších slečen, že prej nemám šanci.

Tak proč jsem se o nic nepokusil? Že bych to byl tentokrát já, komu by vadil věkový rozdíl? Přece jenom chodit se slečnou, co má před příjmačkama na střední…

Možná to bylo tím, že její tatínek prej šéfuje Hradeckýmu Hypertescu. A po tom dietním blafu, co jsem si tam dneska dal k obědu, je mi pěkně šoufl, takže bych panu tatínkovi … Spíš pan tatínek mě. No nic.

Možná to bylo tím, že slečna je kuřačka. Ano, svedeme to na cigarety. Cigára mě vaděj a určitě cigaretový kouř obsahuje cholesterol.

Ale stejně. Alespoň jsem se se slečnou dal do řeči. Trapné seznámení s neznámou slečnou, co jsem viděl asi naposledy v životě (úleva, nebo zklamání?) na základě věty „nevíte prosímvás, kolik je hodin?“

A navíc se ptala slečna a né já. Slečna neměla hodinky, víme? A já hodinky měl. Já mám vždycky hodinky a po ruce tužku. Hm, koho mi to jenom připomíná? Áno, Arnold J. Rimmer. No, to je hezké přirovnání 🙂

Chtěl bych, aby mi jednou bylo všechno tak nějak jedno a k životu přistupoval nádherně bezstarostně. Třeba jako můj pes.

Dorazím si domů, promrzlej, vyfoukanej, nasranej na svůj deštník, kterej si rozmyslel vypovědět mi službu přesně uprostřed cesty domů a v tom největším slejváku.

Venku hnusně, vítr o síle vichřice, z nebe padá studeně ledovej déšť a pes se na mě dívá tím žádostivě veselým pohledem: „Hele, pane, já už fakt nutně potřebuju ven. Pudeš se mnou?

No co jsem mu na to měl říct? Vzal jsem novej deštník a hurá zase ven do tý zimy. A psovi je to jedno. Mi připadal, že ani ten déšť nevnímal. Pobíhal si od kamínku ke kamínku, od stromečku ke stromečku a horlivě očuchával stopy ve sněhu.

A absolutně mu bylo jedno, že já se kdesi vzadu za ním peru se svým deštníkem, prodírám se zimou, bojujíce s nepřízní dnešního dne. Hlavně že on si může přečíst dnešní noviny a vykonat svou potřebu.

Štastnej to pes, jak mu závidím.

Konečně doma. V teple. Díky Bohu! Alelujá! Ale zase na druhou stranu jsem alespoň dneska zařídil nějakej lehce inteligentní příspěvek. A co přinese zítřek?

To se dozvíte … teda pokud nebudete přepínat.